Zavádí nás telefony na scestí? Nejnovější filmová adaptace povídky Stephena Kinga je jen stínem rafinovaného mistra hororu

Zdá se, že pětasedmdesátiletý Stephen King nás bude zásobovat novými texty i na smrtelné posteli. Pravděpodobně můžeme počítat s tím, že každý jeho román a povídka se dříve či později dočká filmové nebo televizní adaptace. Krátký příběh Telefon pana Harrigana vyšel roku 2020 jako jedna ze čtyř povídek v knize Když teče krev.

Už v prvních minutách stominutového filmu, během nichž se protagonista – středoškolský student Craig (Jaeden Martell, Defending Jacob) – pouští do stručné charakteristiky svého městečka a předesílá některá budoucí úmrtí, poznáme Kingův rukopis. Reálie pochmurného mainského rodiště, hlavní postava z neúplné rodiny a clona tajemství, která se nad vyprávěním vznáší podobně jako hrdinův voiceover.

Zápletka o zestárlém miliardáři, jenž v osamění dožívá ve svém honosném, „burtonovskou“ gotikou prodchnutém sídle, a od Craiga si nechává předčítat literární klasiku, se rozvíjí již po pár minutách. Bohatý Harrigan v podání legendárního Donalda Sutherlanda poslouchá Dickensovy či Conradovy příběhy o skutečné hodnotě peněz a lidského úsilí, dokud mu vděčný chlapec nedaruje jeho vůbec první mobilní telefon.

Věhlasný režisér a scenárista John Lee Hancock, jenž stojí za filmy jako Dokonalý svět nebo Zrození šampiona, v tu chvíli konfrontuje dva zcela odlišné světy. Na jedné straně stojí tištěná vyprávění či noviny, jež Harrigana celý život obohacovaly, na té druhé pak responzivní internet, který skýtá podněty vymykající se hranicím běžného chápání – minimálně v první dekádě 21. století, kam je děj datovaný, se lidem první iPhony takto futuristicky jevily.

Hancock ovšem nechce poutavou linii, již obohacuje rovněž neobvyklé pouto mezi tradicemi spoutaným mužem a hochem náležícím do generace technologického telekomunikačního boomu, rozvíjet do hloubky. Místo toho se vrhá do nadpřirozených motivů a symboliky, které iPhony vyjevují jako „softwary ovládané zlými duchy.“ A do toho ještě musí přimíchat středoškolské patálie dospívajícího protagonisty, jenž čelí nejen záhadné síle telefonu jeho zesnulého mentora, nýbrž i šikanujícímu hromotlukovi a výzvě v podobě první lásky.

Snímek mezi těmito liniemi neobratně přeskakuje, a navzdory tomu, že ze záhrobí komunikující muž sám o sobě vydává na řádně mysteriózní rámec, Telefon pana Harrigana postrádá u Kinga vždy přítomnou záhadnost. Hancock následuje primitivní detektivní pátrání Craiga, jehož nadpřirozená moc Harriganova iPhonu pochopitelně znepokojuje. Nedojde ale k žádnému překvapivému rozřešení a tajemné síly jen záludně využije. Závěr nastává zčistajasna a dospějeme k němu bez gradace a s pocitem vnitřní prázdnoty.

Hancock v rozhovoru pro Screen Rant tvrdil, že Stephen King byl ze scénáře nadšený a svými názory pravidelně přispíval produkci k práci. Spisovatelova povídka má 88 stránek a podle řady recenzentů slouží jako ideální první seznámení s Kingovou tvorbou. Text těží ze záhadného přátelství mezi titulní dvojicí a působivost čerpá i z realismu hladce napojeného na smyšlené, často i nadpřirozené prvky – v tomto případě King využívá skutečného historického pozadí v podobě nástupu iPhonů na trh.

Snímek ale oproti poutavě rozvedenému psanému textu, v němž se postavám dostaneme pod kůži, vyznívá skoro odflákle. Morální poučení o tom, že nás telefony zavádí na scestí a překrucují naše vztahy k lidem i k adekvátnosti informací, sice dostaneme v bezpečně uhlazeném stylistickém provedení, ale nejsilnější stránky Kingova psaní zde absentují.

Jeho hloubavou psychologii postav zaměřenou na odkrývání nejtemnějších lidských pohnutek nahrazuje hlas vypravěče, který jen odříkává děj a občas přihodí svůj názor na předvídatelné události. Čekáte-li napínavý horor, v němž dojde na šokující a možná i krvavé zvraty, budete zklamaní. Připravte se na monotónní odvar s nudnými dialogy a jalovou atmosférou, doplněný o klišé středoškolských filmů.

Nevyžívám se v kritice Netflixu, ale zase jednou si ji neodpustím. Streamovací velikán vzal jednu z méně okázalých Kingových povídek, které by lépe slušelo zpracování ve stylu Černého zrcadla nebo patnáctiminutového kraťasu v rámci seriálu Láska, smrt a roboti, a zasadil ji do svého nejtradičnějšího uchopení. Mnohdy se tak cítíme jako při Stranger Things a dojem pouhého plagiátu vlastně umocňuje také herecké obsazení.

Jaeden Martell známý z To je ten nejtypičtější dobrák s vnitřními mindráky, zloduch Cyrus Arnold je od pohledu tupý hromotluk, navrch hraje zcela totožnou roli jako v loňské komedii HBO 8bitové Vánoce. Alespoň sedmaosmdesátiletý Donald Sutherland sice jen posedává v křesle, ale jeho hlas by pořád dokázal řezat dřevo a ve své roli toho dost zachraňuje – minimálně kolem sebe dokáže navodit enigmatickou auru, jakou jinak film zoufale postrádá.

John Lee Hancock mě svými posledními dvěma filmy – retrem Dálniční hlídka a nepoddajnou krimi Střípky – dost potěšil, ovšem tady to vypadá, že jen potřeboval dostat pořádně zaplaceno. Jeho styl neurazí, ale vyprávění pouze přehazuje nadějné motivy lopatou a k publiku nakonec doletí jen nesouvislé a prchavé fragmenty Kingova rukopisu.

Jordan Peele je králem hororu a společenských komentářů o Spojených státech amerických. Oscarově nás vyděsil svým Uteč, zamotal nám hlavu podobenstvím My a teď se pustil do tématu UFO.