Kristina Vlachová

Kristina Vlachová, narozená 4. května 1943 v Praze, je česká scenáristka a režisérka dokumentárních filmů. Vlastním jménem Jana Slánská, pseudonym si zvolila kvůli neblahé proslulosti příjmení "Slánský", ačkoliv s Rudolfem Slánským není nijak příbuzensky spojena. Vzdělání a počátky kariéry Po maturitě v roce 1960 vystudovala Elektrotechnickou fakultu ČVUT, katedru rozhlasu, filmu a televize (1965). Od roku 1966 pracovala nejprve jako inženýrka a později jako scenáristka hraných filmů ve Filmovém studiu Barrandov. V roce 1967 začala dálkově studovat obor filmové a televizní dramaturgie a scenáristiky na FAMU, kde byla v letech 1967-1971 žačkou Milana Kundery. Její scenáristická dráha začala debutem k filmu Víta Olmera Takže ahoj (1970). Významným milníkem v její kariéře byl scénář k filmu Věry Chytilové Hra o jablko (1976), který získal cenu Stříbrný Hugo na MFF v Chicagu a Velkou cenu v Chamrouse. Spolupracovala také s Agnieszkou Holland na scénáři k polskému filmu Mężczyzna niepotrzebny (režie Laco Adamik, 1981). V roce 1977 odmítla podepsat Antichartu, což vedlo k jejímu rozchodu s Věrou Chytilovou a následným profesním problémům. Od konce sedmdesátých do poloviny osmdesátých let pracovala jako redaktorka v nakladatelstvích Orbis a Panorama, odkud musela z politických důvodů odejít. Dokumentaristická tvorba po roce 1989 Po pádu komunismu se Kristina Vlachová vrátila ke své profesi. V roce 1990 natočila pro Originální videožurnál svůj první dokumentární film o první svobodné připomínce osvobození Plzně americkou armádou. Vyhrála konkurz na místo dramaturgyně Filmového studia Barrandov, kde působila do roku 1992. Poté se začala věnovat dokumentární tvorbě, v níž se zaměřila především na vyrovnání společnosti s nacistickou a komunistickou minulostí. Pracovala jako nezávislá investigativní novinářka a režisérka, byla členkou Rady Českého rozhlasu (1992-1996) a spolupracovala s rádiem Svobodná Evropa. Významné dokumentární filmy Mezi její nejvýznamnější dokumentární díla patří Jáchymovská stigmata (1991) o vězních komunistického režimu, za který získala cenu FITES a ocenění na MTVF v Kagoshimě. Dalšími důležitými snímky jsou Řekl jsi ďáblovi ne (1992), Pomník Heliodora Píky (1993) a Bez milosti (1998, spolu s Marií Šandovou) o životě a smrti generála Heliodora Píky, oceněný cenou Trilobit FITES a cenou nadace Patria. Třicet let shromažďovala materiál o "Králi Šumavy" Josefu Hasilovi, což vyústilo v dokument Zpráva o Králi Šumavy (2001), který získal Cenu Excelence Chicago Sister. Za film Věž smrti (2002) obdržela cenu Trilobit FITES a druhou cenu na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů. Pozdější tvorba a ocenění Po dobu deseti let se zabývala kauzou tří vyšetřovatelů StB z Uherského Hradiště, což vyústilo v časosběrný dokument Kauza Uherské Hradiště (2006). Ve stejném roce natočila také Dračí setbu o vězních z bunkru v pracovním táboře Vojna u Příbrami, za který získala cenu Trilobit. Na Slovensku na pozvání ředitele Jána Langoše pracovala jako producentka, scenáristka a režisérka pro slovenský Ústav paměti národa (2004-2007), kde vznikl dokument Cesty naděje (2005) o holocaustu na Slovensku. V roce 2008 natočila Poselství Jana Palacha, dokumentární film o jeho rodinném zázemí, přátelích a motivech jeho činu. Mezi její další dokumenty patří Leopoldov (2006), Jáchymovské peklo (2007) a Boj o paměť národa (2007). V roce 2004 byla oceněna prestižní Cenou Andreje Nikolaje Stankoviče za dosavadní filmové dílo, odhalující metastázy všeobecně přetrvávajícího komunistického cítění a myšlení. Její filmy se vyznačují potřebou sdělit úplnou a ne vždy příjemnou pravdu. Spolupracuje s nadací Člověk v tísni na projektu Příběhy bezpráví – Jeden svět na školách, která její dokumentární filmy zařadila do programu pro základní a střední školy o době útlaku a pronásledování lidí za komunismu. V roce 2007 vedla semináře na Filosofické fakultě UK na téma "Dějiny komunismu v dokumentárním filmu".