Wilho Ilmari

Wilho Ilmari, narozen 24. dubna 1888 v Kymi, Finsko, zemřel 18. srpna 1983 v Turku, byl významný finský herec, divadelní a filmový režisér a pedagog. Jeho původní jméno bylo Wilho Ilmari Sundberg. Během své dlouhé a plodné kariéry se stal jednou z klíčových osobností finské kulturní scény první poloviny 20. století. Divadelní kariéra Wilho Ilmari studoval v letech 1908-1910 na škole Finského národního divadla. Svou profesionální dráhu zahájil jako divadelní režisér v Kansan näyttämö v Helsinkách, kde působil v letech 1910-1919. Následně pracoval v divadlech v Turku a Tampere. Od roku 1937 do roku 1957 zastával pozici zástupce ředitele Finského národního divadla a v roce 1947 se stal jeho náměstkem. V letech 1959-1961 působil jako umělecký ředitel Helsingin Kansanteatteri-Työväenteatteri. Během své divadelní kariéry se proslavil jako respektovaný interpret děl Aleksise Kiviho a Williama Shakespeara. Jeho režijní přístup byl charakteristický důrazem na text a herecký výkon, což z něj učinilo jednoho z nejvlivnějších divadelních tvůrců své doby. Filmová tvorba Jako filmový režisér a herec se Wilho Ilmari zapsal do historie finské kinematografie několika významnými díly. K jeho nejznámějším filmům patří Tukkijoella (1928), Kuriton sukupolvi (1937), Nummisuutarit (1938), Seitsemän veljestä (1939), Oi, kallis Suomenmaa (1940) a Yli rajan (1942). Film Seitsemän veljestä (Seven Brothers) z roku 1939 byl založen na stejnojmenném románu Aleksise Kiviho z roku 1870 a sleduje životy sedmi bratrů Jukola v průběhu několika let. V němém filmu Tukkijoella (1928), který Ilmari režíroval společně s Axelem Slangusem, se děj točí kolem vesnické komunity u řeky, kde královský služebník (rättäri) drží vesnici ve svém sevření pomocí intrik. Důstojník Turkka se zamiluje do Katri, o kterou se uchází i rättäri. Turkka, který se dozví o rättäriho pochybných obchodech, se rozhodne ho odhalit. Komedie Kuriton sukupolvi (1937) byla založena na stejnojmenné divadelní hře Miky Waltariho. Vypráví příběh profesora Reinholda Varavaary, který je ponořen do své výzkumné práce a uvědomí si, že zanedbával výchovu svých dětí. Zamiluje se do přítelkyně svého syna Pelle, Marji, a stane se terčem posměchu své rodiny. Film Oi, kallis Suomenmaa (1940) byl natočen podle scénáře plodného spisovatele Miky Waltariho. Vypráví příběh Eina Piiroinena, vojáka z Karélie, který se vrací ze Zimní války fyzicky i psychicky zraněný a těžko se cítí jako doma, dokud nenajde starou chatu v lese, kterou se rozhodne přestavět. Annikki, také uprchlice z Karélie, mu pomáhá obnovit zdraví a víru v budoucnost. Film se zabývá hlavními tématy finské identity, domova a obnovy pro budoucnost v době, kdy právě skončila Zimní válka, Karélie byla ztracena Sovětskému svazu a Finsko procházelo obdobím, které bylo později označováno jako "välirauhan aika" (období příměří mezi Zimní válkou a Pokračovací válkou). Pedagogická činnost Wilho Ilmari významně přispěl k rozvoji finského divadelního vzdělávání. V roce 1943 se stal prvním rektorem nově založené Finské divadelní školy (Finnish Theatre School), kde působil až do roku 1963. Jako pedagog byl známý svým citem pro rozpoznání talentu. Například herci Esa Saariovi, který začal studovat na Helsinské divadelní akademii v roce 1956, Ilmari a další učitelé umožnili přeskočit jeden rok studia díky jeho nadání. Pod jeho vedením se škola stala prestižní institucí pro výchovu nové generace finských divadelních umělců. Ocenění a odkaz Za svou uměleckou dráhu byl Wilho Ilmari v roce 1947 oceněn medailí Pro Finlandia a v roce 1951 získal titul divadelního rady. Od roku 1945 byl také předsedou Finské asociace divadelních režisérů. Jeho přínos finské kultuře je neoddiskutovatelný - jako režisér, herec i pedagog formoval několik generací finských umělců a významně přispěl k rozvoji finského divadla i filmu. Wilho Ilmari zemřel ve věku 95 let v Turku, zanechávaje za sebou bohaté umělecké dědictví, které ovlivnilo směřování finské kultury po většinu 20. století.