Miklós Jancsó

Miklós Jancsó (27. září 1921, Vác, Maďarsko – 31. ledna 2014) byl významný maďarský filmový režisér a scenárista, považovaný za jednoho z nejvýznamnějších představitelů maďarské kinematografie. Raný život a vzdělání Narodil se v rodině maďarského otce Sándora Jancsó a rumunské matky Angely Poparada. Nejprve studoval právo na univerzitě v Pécsi a v roce 1944 získal doktorát na univerzitě v Kluži (Cluj-Napoca). Během studia se věnoval také dějinám umění a etnografii. Za druhé světové války sloužil v armádě a krátce byl i válečným zajatcem. Po válce se rozhodl pro uměleckou dráhu a v roce 1950 absolvoval Akademii divadelního a filmového umění v Budapešti. Počátky filmové kariéry Jancsó začal svou filmovou kariéru v roce 1954 natáčením dokumentárních zpravodajských filmů. V letech 1954 až 1958 vytvořil řadu krátkých dokumentů, od portrétu maďarského spisovatele Zsigmonda Móricze až po oficiální čínskou státní návštěvu. Tyto rané práce mu umožnily zdokonalit technickou stránku filmařiny a zároveň cestovat po Maďarsku a poznávat tamní realitu. Jeho celovečerní hraný debut The Bells Have Gone to Rome přišel v roce 1958. Mezinárodní průlom Mezinárodního uznání dosáhl Jancsó v polovině 60. let díky filmům, které se staly jeho nejznámějšími díly. V roce 1965 natočil The Round-Up (Szegénylegények), historické drama odehrávající se po potlačení maďarské revoluce v roce 1848. Film se vyznačoval dlouhými záběry, minimalistickým dialogem a silným politickým podtextem. Následoval The Red and the White (Csillagosok, katonák) z roku 1967, který se odehrává během ruské občanské války v letech 1918-1920 a zobrazuje absurditu a krutost válečného konfliktu. Tento film získal mezinárodní uznání a ocenění za nejlepší zahraniční film od francouzského Syndikátu filmových kritiků. Vrcholné období tvorby V roce 1968 natočil Jancsó svůj první barevný film The Confrontation (Fényes szelek), který se zabýval událostmi po nástupu komunistů k moci v Maďarsku v roce 1947. V tomto období začal do svých filmů více začleňovat hudbu a tanec, což se stalo charakteristickým rysem jeho pozdější tvorby. Následoval film Silence and Cry (Csend és kiáltás) z téhož roku, který se věnoval událostem po neúspěšné maďarské revoluci z roku 1919. Vrcholem Jancsóovy tvorby se stal film Red Psalm (Még kér a nép) z roku 1971, za který získal cenu za nejlepší režii na filmovém festivalu v Cannes v roce 1972. Tento vizuálně podmanivý film, který sleduje vzpouru zemědělských dělníků v Maďarsku v 90. letech 19. století, je charakteristický svým formálním experimentováním a symbolismem. Film Electra, My Love (Szerelmem, Elektra) z roku 1974 pak představuje adaptaci řeckého mýtu, která se skládá z pouhých 12 záběrů při délce 70 minut. Italské období a návrat do Maďarska V 70. letech Jancsó rozdělil svůj čas mezi Itálii a Maďarsko. V Itálii natočil několik filmů, z nichž nejznámější je Private Vices, Public Virtues z roku 1976. Koncem 70. let se vrátil do Maďarska, kde vytvořil ambiciózní, ale kriticky méně úspěšné filmy Hungarian Rhapsody a Allegro Barbaro (oba 1979), které patřily k nejnákladnějším maďarským produkcím té doby. Pozdní tvorba a comeback Po období relativního útlumu se Jancsó v roce 1999 překvapivě vrátil s filmem The Lord's Lantern in Budapest (Nekem lámpást adott kezembe az Úr Pesten). Tento film, který se odehrává na hřbitově v budapešťské ulici Kerepesi, představil postavy hrobníků Pepeho a Kapy (v podání Zoltána Mucsiho a Pétera Scherera), kteří se snaží pochopit měnící se realitu postkomunistické Budapešti. Film se stal překvapivým úspěchem a vedl k vytvoření série pěti dalších filmů s těmito postavami, přičemž poslední byl natočen v roce 2006, kdy bylo Jancsóovi 85 let. Tyto pozdní filmy, charakteristické černým absurdním humorem a postmoderním přístupem k filmařině, si získaly popularitu zejména mezi mladými diváky. Filmový styl a odkaz Jancsóovy filmy jsou charakteristické dlouhými záběry, propracovanou choreografií pohybu kamery a často se odehrávají v historických obdobích a venkovském prostředí. Častým tématem jeho filmů je zneužívání moci. Jeho díla jsou často alegorickými komentáři k situaci v Maďarsku pod komunistickou vládou a sovětskou okupací, ačkoli někteří kritici zdůrazňují univerzální rozměr jeho zkoumání lidské povahy. V roce 1990 byl Jancsó oceněn Zlatým lvem za celoživotní dílo na filmovém festivalu v Benátkách. Zemřel 31. ledna 2014 ve věku 92 let na rakovinu plic. Maďarský režisér Béla Tarr ho označil za "největšího maďarského filmového režiséra všech dob" a přiznal Jancsóův vliv na svou vlastní tvorbu.