Giovanni Fusco

Giovanni Fusco (10. října 1906, Sant'Agata dei Goti, Benevento – 31. května 1968, Řím) byl italský hudební skladatel, pianista a dirigent, který se proslavil především svou filmovou hudbou a dlouholetou spoluprací s režisérem Michelangelem Antonionim. Hudební vzdělání a začátky Fusco studoval klavír a kompozici na prestižní Akademii Santa Cecilia v Římě, kde v roce 1931 získal diplom z klavíru, kompozice a dirigování. Zpočátku se věnoval klasické hudbě – mezi lety 1930 a 1938 složil operní dílo o třech dějstvích, hudební komedii, symfonické skladby a komorní hudbu. Jeho filmová kariéra začala v roce 1936, kdy vytvořil hudbu k dokumentárnímu filmu Il Cammino degli Eroi. V následujících letech spolupracoval s režiséry jako Alessandro Blasetti, Enrico Guazzoni a Carlo Ludovico Bragaglia. Spolupráce s Antonionim Klíčovým momentem v jeho kariéře bylo setkání s Michelangelem Antonionim v roce 1948, kdy složil hudbu k jeho dokumentárnímu filmu N.U. (Nettezza Urbana). Tato spolupráce přerostla v dlouhodobé umělecké partnerství, které trvalo až do roku 1964. Fusco vytvořil hudbu k většině Antonioniho filmů z tohoto období, včetně jeho slavné "tetralogie citů" – Dobrodružství (L'Avventura, 1960), Noc (La Notte, 1961, hudbu složil Giorgio Gaslini), Zatmění (L'Eclisse, 1962) a Červená pustina (Il Deserto Rosso, 1964). Hudební styl a přínos Fuscův hudební styl se vyznačoval minimalismem a rafinovaností, která dokonale doplňovala Antonioniho vizuální poetiku. Pro jeho kompozice bylo charakteristické používání omezeného instrumentáře a vytváření subtilních, ale výrazných hudebních motivů. V Cronaca di un amore (1950) pracoval pouze s triem dvou saxofonů a klavíru, v La signora senza camelie (1953) využil kvintet saxofonů znějících jako jediný nástroj v kontrastu s klavírem. Tento přístup k filmové hudbě byl v té době novátorský a významně přispěl k celkové atmosféře Antonioniho filmů o odcizení a existenciální prázdnotě. Mezinárodní úspěch Mezinárodní uznání získal Fusco především díky hudbě k filmu Hirošima, má láska (Hiroshima mon amour, 1959) francouzského režiséra Alaina Resnaise, na které spolupracoval s Georgesem Deleruem. Tento film, kombinující dokumentární a poetické prvky, se stal jedním z klíčových děl francouzské nové vlny. S Resnaisem později spolupracoval i na filmu La guerre est finie (1966). Ocenění a uznání Za svou práci získal Fusco dvakrát prestižní italské filmové ocenění Silver Ribbon (Nastro d'Argento) za nejlepší filmovou hudbu, které uděluje Italský národní syndikát filmových novinářů. První získal v roce 1951 za hudbu k Antonioniho filmu Cronaca di un amore a druhé v roce 1961 za Dobrodružství (L'Avventura). Pozdější kariéra V pozdějších letech své kariéry Fusco spolupracoval s dalšími významnými italskými režiséry, jako byli Francesco Maselli (Gli sbandati, 1955), Damiano Damiani (Il rossetto, 1960; Il giorno della civetta, 1968), Carlo Lizzani (L'oro di Roma, 1961), Mauro Bolognini (La corruzione, 1963) a bratři Paolo a Vittorio Tavianiovi (I fuorilegge del matrimonio, 1963; Sovversivi, 1967). I v těchto projektech prokázal svou schopnost vytvářet originální hudební řešení, ačkoli v posledních letech jeho tvorby se podle některých kritiků projevovala určitá únava a tendence k opakování již vyzkoušených postupů. Giovanni Fusco zemřel v Římě 31. května 1968 ve věku 61 let. Jeho hudební odkaz zůstává neodmyslitelně spojen s italskou kinematografií 50. a 60. let, zejména s filmy Michelangela Antonioniho, které patří ke klenotům světového filmu. Jeho minimalistický přístup k filmové hudbě ovlivnil mnoho pozdějších skladatelů a přispěl k etablování filmové hudby jako svébytné umělecké disciplíny.