Gunn Wållgren

Gunn Wållgren, narozená 16. listopadu 1913 v Göteborgu ve Švédsku, zemřela 4. června 1983, byla významná švédská divadelní a filmová herečka. Patřila mezi nejvýznamnější osobnosti švédského divadla a filmu 20. století. Počátky kariéry a divadelní úspěchy Již v dospívání se Gunn začala věnovat divadlu v místní dětské divadelní skupině. Navzdory nesouhlasu svého otce, který se ji snažil od herecké dráhy odradit dokonce i cestou do Švýcarska, se v roce 1934 tajně přihlásila na hereckou školu Královského dramatického divadla ve Stockholmu. Mezi její učitele patřila i slavná švédská herečka Hilda Borgström. Po absolvování školy v roce 1937 získala Wållgren okamžitě angažmá v Královském dramatickém divadle, kde se postupně vypracovala mezi přední švédské herečky. Na národní scénu se vracela po celý svůj život, i když působila i v jiných divadlech. V letech 1942-1954 spolupracovala se svým budoucím manželem, režisérem Per-Axelem Brannerem, v několika soukromých divadlech ve Stockholmu, kde vytvořila některé ze svých nejlepších rolí, zejména postavu Máši v Čechovově hře Tři sestry. Tato role ji definitivně etablovala jako nejrespektovanější ženskou hvězdu švédského divadla. Filmová kariéra Filmový debut absolvovala Wållgren v roce 1943 ve snímku Sonja, ale skutečný průlom přišel téhož roku s filmem Kvinnor i fångenskap, kde ztvárnila mladou uprchlou vězeňkyni. Mezi její nejvýznamnější hlavní role patří výkony ve filmech The Emperor of Portugal (1944), The Girl and the Devil (1944), Woman Without a Face (1947) - podle scénáře Ingmara Bergmana - a The Mountain of Glass (1953). Ve filmu Woman Without a Face předvedla strhující výkon jako komplexní postava femme fatale, která je sama uvězněna ve své vlastní perverzitě. Její herecký projev byl popisován jako absolutně přirozený, plný důvtipu, vřelosti a hravé smyslnosti, zároveň však s vážnou krásou, poetičností a křehkostí. Pozdější kariéra a významné role V pozdějších letech excelovala Wållgren v několika výrazných vedlejších rolích. V roce 1969 se objevila ve filmu Miss and Mrs Sweden, následoval The Man Who Gave Up Smoking (1972). V roce 1977 ztvárnila milovanou postavu Sofie, paní s holuby, ve fantasy filmu The Brothers Lionheart, natočeném podle knihy Astrid Lindgrenové. Za svou roli matky hlavní hrdinky v dramatu Sally and Freedom (1981), které se zabývá bolestivými vzpomínkami a realitou potratu, získala prestižní švédskou filmovou cenu Guldbagge Award pro nejlepší herečku. Vrchol kariéry a odkaz Vrcholem její filmové kariéry se stala role babičky Heleny Ekdahlové v Bergmanově filmu Fanny and Alexander (1982). Tato role, která se bohužel stala její poslední, jí přinesla mezinárodní uznání a je považována za jednu z nejpůsobivějších v celém filmu. Bergman původně zamýšlel obsadit do této role Ingrid Bergmanovou, ale ta byla v době natáčení již příliš nemocná. Wållgren do role vnesla zvláštní půvab a babičkovské teplo, které jen stěží skrývá srdce divy. Sama Wållgren byla během natáčení vážně nemocná a trpěla chronickými bolestmi, přesto dokázala s úsměvem zvládnout náročné natáčení. Krátce po dokončení filmu jí byla diagnostikována terminální rakovina a 4. června 1983 zemřela ve svém domě ve Stockholmu ve věku 69 let, obklopena svou rodinou. Osobní život a charakteristika Gunn Wållgren byla popisována jako plachá a uzavřená osobnost. V roce 1941 se provdala za herce a filmového režiséra Erika "Hampeho" Faustmana, s nímž byla do roku 1949. Jejím druhým manželem byl v letech 1954-1975 divadelní režisér Per-Axel Branner. Měla dvě dcery, Susanne a Elaine. Jako herečka byla známá svou schopností absolutní přítomnosti a přirozenosti na jevišti. Její interpretace Čechovových a Ibsenových postav jsou považovány za nepřekonatelné. Byla popisována jako neporazitelná charakterní herečka s absolutní přirozeností, plná důvtipu, tepla a hravé smyslnosti, zároveň však jako "vážná kráska", "poetická a křehká", s "vzácnou a opravdovou vnitřní silou".