Lucile Watson

Lucile Watson (27. května 1879 – 24. června 1962) byla kanadská herečka dlouhodobě působící ve Spojených státech. Proslula především svými rolemi přísných a dominantních matriarchálních postav. Raný život a divadelní kariéra Lucile Watson se narodila v Quebecu v Kanadě a vyrůstala v Ottawě jako dcera důstojníka britské armády. Navzdory přání svého otce se přestěhovala do New Yorku, kde studovala herectví na American Academy of Dramatic Arts. Svou profesionální divadelní kariéru zahájila v roce 1902 ve hře The Wisdom of the Wise. Následně se objevila v několika hrách dramatika Clyda Fitche, včetně The Girl With Green Eyes, která jí přinesla první velký úspěch. Watson byla primárně divadelní herečkou a během své kariéry účinkovala v 39 broadwayských inscenacích, včetně takových titulů jako Captain Jinks of the Horse Marines, Heartbreak House, The Importance of Being Earnest a Pride and Prejudice. Filmová kariéra Přestože se ve filmu poprvé objevila již v roce 1916 v němém snímku The Girl with Green Eyes, naplno se filmové kariéře začala věnovat až po smrti svého druhého manžela, dramatika Louise Shipmana, v roce 1934. Její první výraznější filmovou rolí byla postava v dramatu What Every Woman Knows (1934). Postupně se vypracovala na uznávanou charakterní herečku, která se specializovala na role matek, babiček a tet hlavních hrdinů. Vrchol kariéry Skutečný průlom v její filmové kariéře přišel s rolí paní Moreheadové, matky postavy Normy Shearer v klasické komedii The Women (1939). V tomto filmu ztvárnila postavu, která udílí rady o nevyhnutelných nevěrách manželů a důležitosti zachování tváře ve vysoké společnosti. Téhož roku excelovala jako panovačná matka Jamese Stewarta ve filmu Made for Each Other, kde se dostala do konfliktu s Carole Lombard. Podobně působivý výkon podala jako chladná matriarchální postava ve filmu Waterloo Bridge (1940), kde se snaží oddělit svého syna (Robert Taylor) od jeho snoubenky s pochybnou minulostí (Vivien Leigh). Vrcholem její kariéry byla role Fanny Farrellyové v antifašistickém dramatu Watch on the Rhine. Tuto roli nejprve ztvárnila na Broadwayi v roce 1941 a o dva roky později ji přenesla i na filmové plátno. Za svůj výkon ve filmové adaptaci, kde hrála po boku Bette Davis a Paula Lukase, byla nominována na Oscara za nejlepší herečku ve vedlejší roli. Ačkoli cenu nezískala (prohrála s Katinou Paxinou za její výkon ve filmu For Whom the Bell Tolls), tato role je považována za její nejpamátnější. Pozdější kariéra V poválečných letech pokračovala Watson v hraní výrazných vedlejších rolí. Objevila se jako železná matka Barbary Stanwyck ve filmu My Reputation (1946), jako Miss Doshy v Disneyho filmu Song of the South (1946) a jako mrzutá teta March v adaptaci klasického románu Little Women (1949). Mezi její další významné filmy patří The Razor's Edge (1946), kde ztvárnila Louisu Bradley, a The Thin Man Goes Home (1944). Svou filmovou kariéru zakončila rolemi v muzikálu Let's Dance (1950), kde hrála nepřátelskou tchyni Betty Hutton, a v melodramatu My Forbidden Past (1951) jako intrikánská prateta Avy Gardner. Po návratu na divadelní scénu a několika vystoupeních v televizních antologiích odešla Lucile Watson v roce 1954 ve věku 75 let do důchodu a zbytek života strávila v New Yorku. Lucile Watson byla dvakrát vdaná – její první manželství s hercem Rockcliffem Fellowesem z roku 1910 bylo krátké. V roce 1928 se provdala za dramatika Louise Evana Shipmana, s nímž zůstala až do jeho smrti v roce 1933. Zemřela 24. června 1962 v New Yorku na infarkt ve věku 83 let.