Harry von Zell

Harry Rudolph von Zell (11. července 1906, Indianapolis, Indiana – 21. listopadu 1981, Los Angeles, Kalifornie) byl americký rozhlasový hlasatel, herec a zpěvák, který se významně prosadil v rozhlase, filmu i televizi. Raná léta a začátky kariéry Harry von Zell se narodil v Indianapolis jako starší ze dvou dětí sportovního reportéra Harryho Adolpha von Zella a Ivy Clary (rozené Gohn). Rodina se nejprve přestěhovala do Sioux City v Iowě, kde Harry absolvoval střední školu, a později do Kalifornie. Zde studoval hudbu a drama na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA) a vystřídal různá zaměstnání. Jeho kariéra v zábavním průmyslu začala nečekaně, když ho přátelé přiměli zpívat v rozhlasovém programu. Tento výstup mu přinesl nabídky od rozhlasových stanic a odstartoval jeho profesní dráhu. Rozhlasová kariéra Von Zell zahájil svou kariéru v polovině 20. let jako zpěvák a hlasatel v rozhlasové stanici KMIC v Inglewoodu v Kalifornii. V roce 1926 zpíval v programu "Times de Luxe Program" na stanici KHJ v Los Angeles a později pracoval jako manažer stanice KMTR Los Angeles. V roce 1929 se přesunul do KGB San Diego a téhož roku uspěl v konkurzu na hlasatele pro rozhlasový pořad Paula Whitemana, kde byl vybrán z 250 uchazečů. Když tato série v roce 1930 skončila, přestěhoval se do New Yorku a stal se hlasatelem CBS, kde spolupracoval s významnými osobnostmi jako Fred Allen, Phil Baker, Eddy Duchin a Ed Wynn. Během 20. a 30. let působil jako hlasatel ve zhruba dvaceti pořadech týdně. Jeho nejdelší rozhlasové partnerství trvalo devět sezón s komikem Eddiem Cantorem (1940-1949), kde působil jako mluvčí a tzv. "straight man". Později spolupracoval také s Dinah Shore v jejím pořadu Birds Eye Open House. Filmová kariéra Jako filmový herec se von Zell objevil nejméně ve 28 celovečerních filmech a v sérii vlastních komediálních krátkých filmů pro Columbia Pictures (1946-1950). Jeho filmový debut přišel v roce 1943, kdy poskytl komentář mimo obraz pro čtyři díly série Flicker Flashbacks. Na plátně se poprvé objevil ve filmech z roku 1945, včetně snímku The Strange Affair of Uncle Harry. Mezi jeho významné filmy patří The Saxon Charm (1948), For Heaven's Sake (1950), Son of Paleface (1952) s Bobem Hopem, Two Flags West (1950) s Josephem Cottenem, Where the Sidewalk Ends (1950) a USS Teakettle (1951) s Gary Cooperem. V krátkých komediích pro Columbia Pictures, jako byly Meet Mr. Mischief (1947), Radio Romeo (1947), So's Your Antenna (1946) a His Baiting Beauty (1950), hrál většinou sám sebe jako rozhlasového hlasatele. Televizní kariéra Von Zell pracoval v televizi již v jejích počátcích, když v roce 1931 komentoval boxerské zápasy v experimentálních televizních přenosech. Jeho skutečný průlom v televizi však přišel až o téměř 20 let později. V roce 1950 získal první významnou televizní expozici jako hlasatel a mluvčí piva Pabst Blue Ribbon v pořadu The Life of Riley s Jackie Gleasonem. V září 1951 nastoupil do druhé televizní sezóny The George Burns and Gracie Allen Show, kde nahradil hlasatele Billa Goodwina. V tomto populárním sitcomu hrál zmateného přítele rodiny Burnsových a zároveň působil jako hlasatel pořadu až do roku 1958, kdy Gracie Allen odešla do důchodu a seriál skončil. Po skončení tohoto seriálu pokračoval ve spolupráci s Georgem Burnsem v krátkodobém sitcomu The George Burns Show (1958-1959). Objevil se také v seriálech jako Bachelor Father, Perry Mason a Wagon Train, pro který napsal i čtyři scénáře. Osobní život a odkaz Harry von Zell byl známý svým dobře modulovaným hlasem a pohotovou improvizací. Proslul také svým přeřeknutím z roku 1931, kdy během živého vysílání k narozeninám tehdejšího prezidenta Herberta Hoovera jej nazval "Hoobert Heever". Po odchodu do důchodu v 70. letech se často účastnil nostalgických akcí. Zemřel na rakovinu 21. listopadu 1981 ve věku 75 let v Los Angeles. Posmrtně byl uveden do Národní síně slávy rozhlasových hlasatelů a byla mu udělena hvězda na hollywoodském chodníku slávy za přínos rozhlasu.