Danilo 'Bata' Stojković, narozen 11. srpna 1934 v Bělehradě, Srbsko, Jugoslávie, byl jedním z nejvýznamnějších a nejrespektovanějších jugoslávských a srbských herců. Jeho kariéra zahrnovala divadlo, film a televizi, přičemž se proslavil především svými komediálními rolemi státních úředníků a postav z dělnické třídy.
Divadelní začátky
Svou kariéru zahájil v 50. letech jako divadelní herec v Jugoslávském dramatickém divadle. Později se stal členem slavného divadelního souboru "Atelje 212" (1961-1999), kde působil téměř čtyři desetiletí. Na divadelních prknech ztvárnil více než 80 rolí, mezi nimiž vynikly postavy jako Pete ve hře "The Birthday Party" od Harolda Pintera, Lopahin v Čechovově "Višňovém sadu", Ilija Čvorović v "Balkánském špionovi" a Luka Laban v "Profesionálovi" od Dušana Kovačeviće či Kapitán ve Strindbergově "Otci". Jeho divadelní výkony mu vynesly v roce 1990 prestižní cenu za celoživotní dílo "Dobričin prsten".
Filmová kariéra
Na filmovém plátně debutoval v roce 1964 ve snímku Izdajnik (The Traitor). Během své kariéry se objevil v 68 filmech, více než 50 televizních dramatech a 20 televizních seriálech. Mezi jeho nejvýznamnější televizní role patřila postava Bubuleja v seriálu Diplomci (1971) od Siniši Paviće, která je považována za jednu z jeho nejpopulárnějších rolí vůbec.
Skutečný průlom v jeho filmové kariéře přišel v roce 1980, kdy spolupracoval s režisérem Slobodanem Šijanem na filmu Ko to tamo peva (Who's Singing Over There?). V této farsovité komedii odehrávající se na počátku druhé světové války v Jugoslávii ztvárnil roli snobského germanofila, jednoho z cestujících v autobuse směřujícím do Bělehradu v předvečer bombardování města nacisty. Film získal zvláštní cenu poroty na Světovém filmovém festivalu v Montrealu a otevřel Stojkovićovi dveře k dalším významným rolím.
Vrchol kariéry v 80. letech
Počátek 80. let představoval vrchol Stojkovićovy filmové kariéry. V roce 1980 se objevil v temné komedii Poseban tretman (Special Treatment) režiséra Gorana Paskaljeviće. Následně se znovu spojil s režisérem Šijanem pro další kultovní černou komedii Maratonci trče počasni krug (The Marathon Family, 1982), kde ztvárnil roli Lakiho Topalovića, člena rodiny pohřebníků, jejichž podnikání je ohroženo místním gangsterem.
Jeho nejslavnější filmovou rolí se však stala postava Iliji Čvoroviće, bývalého stalinisty a paranoidního důchodce ve filmu Balkanski špijun (Balkan Spy, 1984), který režíroval Božidar Nikolić společně s Dušanem Kovačevićem. Stojković zde dokonale ztvárnil muže, jehož paranoia ho vede k tomu, že začne špehovat svého podnájemníka, v němž vidí nepřítele státu a špiona. Tento výkon je kritiky často označován za jeho nejvýznamnější a film se stal jedním z nejcitovanějších děl balkánské kinematografie.
Pozdější kariéra
Po velkých úspěších z počátku 80. let se Stojković soustředil především na televizi a divadlo, s občasnými vedlejšími filmovými rolemi. Účinně se představil ve filmech Vreme čuda (Time of the Miracles, 1989) a Sabirni centar (The Collective Center) a měl nezapomenutelné cameo ve filmu Balkan Express 2 (1989).
V 90. letech se objevil v menších rolích ve filmech jako Crni bombarder (The Black Bomber, 1992) a v mezinárodně uznávaném filmu Emira Kusturici Underground (1995), kde ztvárnil roli Dědy, Markova dědečka, který vlastní sklep a pomáhá udržovat jeho lest. Film Underground získal Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes.
Jednou z jeho posledních divadelních rolí byla role pravoslavného kněze ve filmu Belo odelo (The White Suit, 1999) režiséra Lazara Ristovského. Poté se objevil v omnibusovém filmu Proputovanje (Traveling, 1999) a v televizní adaptaci Strindbergovy hry Otec pro Radio-televizija Srbije (Otac, 2001).
Odkaz a uznání
Danilo 'Bata' Stojković zemřel 16. března 2002 v Bělehradě po boji s rakovinou plic. Během svého života získal nejvyšší srbská ocenění za celoživotní dílo jak v oblasti divadla (Dobričin prsten, 1990), tak v oblasti filmu (Pavle Vujisić, 1998). Jeho popularita přetrvává i po jeho smrti, neboť jeho postavy bavily a stále baví několik generací diváků.
Stojković byl mistrem v ztvárnění tragikomických postav a jeho spolupráce s režisérem Slobodanem Šijanem a scenáristou Dušanem Kovačevićem přinesla některé z nejpamátnějších jugoslávských filmů. Jeho schopnost přenést na plátno satirické postavy Kovačeviće byla jedinečná a přispěla k vytvoření několika kultovních filmů, které jsou dodnes považovány za klasiku jugoslávské a srbské kinematografie.