Betty Stockfeld

Betty Stockfeld (15. ledna 1905 – 27. ledna 1966) byla australská filmová herečka, která se proslavila především v britských a francouzských filmech 30. až 50. let 20. století. Původ a vzdělání Betty Stockfeld se narodila v Sydney v Austrálii jako Elizabeth Stockfield. Byla dcerou sydneyského podnikatele Harryho Hoopera Stockfelda a Susan Elizabeth Stockfeldové, rozené Evansové. Její strýcem byl velitel F. Pryce Evans, který se účastnil Shackletonovy expedice Nimrod. Rodina se ocitla v Londýně na začátku první světové války v roce 1914 a kvůli válečným událostem se nemohla vrátit do Austrálie. Betty získala vzdělání v Paříži a následně studovala herectví na London School of Dramatic Art. Díky svému vzdělání plynně hovořila francouzsky, což jí později umožnilo úspěšně pracovat jak v britské, tak francouzské kinematografii. Filmová kariéra ve 30. letech Svou filmovou kariéru zahájila Betty Stockfeld na počátku 30. let. Mezi její první významné role patřila postava Mary Connor ve filmu 77 Park Lane (1931), britském thrilleru režiséra Alberta de Courville. Film byl natočen podle divadelní hry Waltera Hacketta a vypráví příběh o muži, který se vrací domů a zjišťuje, že jeho dům byl v jeho nepřítomnosti přeměněn na nelegální kasino. Ve stejném roce se objevila také ve filmu Farewell to Love (1931), kde ztvárnila roli Claire Winter. V roce 1935 si zahrála v jednom ze svých nejznámějších filmů Fanfare d'amour (Fanfára lásky), francouzské komedii režiséra Richarda Pottiera. V tomto filmu ztvárnila roli Gaby, jedné z hudebnic v dámském orchestru "Tulipány z Holandska", do které se zamiluje jeden z hlavních hrdinů. Tento film se později stal inspirací pro slavný americký snímek Some Like It Hot (Někdo to rád horké) režiséra Billyho Wildera z roku 1959. Ve stejném roce se objevila také ve filmu Arènes joyeuses, který patří mezi její nejznámější díla. Pozdější kariéra Betty Stockfeld pokračovala ve své herecké kariéře i v následujících desetiletích. Díky své schopnosti plynule hovořit francouzsky se pravidelně objevovala jak v britských, tak francouzských produkcích. V roce 1951 si zahrála roli Lucy Barville ve francouzském komediálním dramatu Edward and Caroline (Édouard et Caroline) režiséra Jacquese Beckera. Film byl uveden na filmovém festivalu v Cannes v roce 1951 a vypráví příběh mladého manželského páru, který se připravuje na důležitou společenskou událost u Carolinina strýce, kde má Édouard zaujmout hosty svou hrou na klavír. Mezi její další filmy patří například Dishonour Bright, The Beloved Vagabond, Slipper Episode, President Haudecoeur, Who's Your Lady Friend?, Les nouveaux riches, I See Ice! a Frenzy. Její filmografie čítá desítky filmů, ve kterých často ztvárnila elegantní, sofistikované postavy. Divadelní kariéra Vedle filmové tvorby se Betty Stockfeld věnovala také divadlu. V pozdějších letech své kariéry účinkovala například v Londýně v divadle New Lindsey Theatre Club, kde vystupovala ve hrách Jeana Geneta "The Maids" (Služky) a Jeana Tardieua "Three Men and a Chair" (Tři muži a židle). V této inscenaci s ní hráli Tutte Lemkow, Aubrey Woods, Selma Vaz Dias a Hazel Penwarden pod režijním vedením Petera Zadeka. Osobní život Betty Stockfeld byla vdaná za Aubreyho St. Johna Edwardse až do své smrti. Byla popisována jako světlovlasá, modrooká herečka s elegantním vystupováním. Zemřela 27. ledna 1966 v Tadworthu v hrabství Surrey v Anglii ve věku 61 let. Odkaz Betty Stockfeld zůstává v paměti filmových historiků jako talentovaná herečka, která úspěšně propojila britskou a francouzskou kinematografii. Její portrét jako Marie Magdalény, který v roce 1930 namaloval Philip de László, je součástí sbírky Maďarské národní galerie v Budapešti. Několik jejích portrétů se nachází také ve sbírce Národní portrétní galerie v Londýně.