Antonio Centa

Antonio Centa (10. srpna 1907 – 19. dubna 1979) byl italský filmový herec. Narodil se v Maniagu v provincii Pordenone v severní Itálii. Během první světové války se jeho rodina přestěhovala do Ferrary v regionu Friuli. Vzestup ke slávě Antonio Centa patřil mezi nejaktivnější a nejpopulárnější italské herce od poloviny 30. let do roku 1943, kdy italský filmový průmysl téměř zastavil svou činnost kvůli druhé světové válce. Byl mimořádně oblíbený zejména u ženského publika, které ho milovalo v tzv. filmech "bílých telefonů" (Telefoni Bianchi), což byly elegantní komedie z vyšší společnosti. V roce 1936 se objevil v komedii La contessa di Parma (Hraběnka z Parmy) režiséra Alessandra Blasettiho po boku Elisy Cegani. Následoval propagandistický snímek Sotto la croce del sud (Pod jižním křížem) z roku 1938, který režíroval Guido Brignone a odehrával se v italské Habeši po nedávném italském vítězství. Další komedií z žánru "bílých telefonů" byla Una moglie in pericolo (Manželka v nebezpečí) z roku 1939 režiséra Maxe Neufelda, kde hrál s francouzskou herečkou Marie Glory. Vrchol kariéry Centa byl známý svým ironickým vystupováním a často ztvárňoval role antagonistů hlavních hrdinů. Byl tak například rivalem Fosca Giachettiho v dramatu Fari nella nebbia (Světla v mlze) z roku 1942, které režíroval Gianni Franciolini, a také Andrey Checchiho a Gina Cerviho ve filmu Gente dell'aria (Lidé vzduchu) režiséra Esoda Pratelliho z roku 1943. Kritika vysoce hodnotila jeho výkony ve filmech režiséra Renata Castellaniho, zejména v historickém dramatu Un colpo di pistola (Výstřel z pistole) z roku 1942, kde hrál s Assiou Noris, a v romantickém dramatu Zazà z roku 1944 s Isou Mirandou, které bylo natočeno podle scénáře Alberta Moravii. Film Un colpo di pistola byl adaptací povídky Alexandra Puškina a patřil k filmům stylu kalligrafismu. Poválečná kariéra Po válce Centova popularita postupně klesala a začal být obsazován spíše do vedlejších rolí. Přesto hrál hlavní role v několika významných filmech, jako bylo drama Assunta Spina (v USA uvedeno pod názvem Scarred) režiséra Maria Mattoliho z roku 1948, kde hrál s Annou Magnani, nebo Ombre sul Canal Grande (Stíny na Canal Grande) režiséra Glauca Pellegriniho z roku 1951, kde se setkal s herečkou Isou Polou. Postupně však začal být obsazován do vedlejších rolí, například v historicko-dobrodružném filmu Il cavaliere misterioso (Tajemný jezdec) režiséra Riccarda Fredy z roku 1948 s Vittoriem Gassmanem nebo v britsko-italské koprodukci The Glass Mountain (Skleněná hora) režiséra Henryho Casse z roku 1949. Pozdní tvorba a odkaz V pozdější fázi své kariéry se objevil v několika významných filmech, jako byl francouzsko-italský thriller Le salaire de la peur (Mzda strachu) režiséra Henri-Georgese Clouzota z roku 1953, který je považován za jeden z nejlepších thrillerů všech dob. V roce 1961 si zahrál ve filmu Una vita difficile (Těžký život) režiséra Dina Risiho, kde ztvárnil roli Carla, přítele Eleny a zralého nápadníka postavy, kterou hrála Lea Massari. Jedním z jeho posledních filmů byla komedie La pecora nera (Černá ovce) režiséra Luciana Salceho z roku 1968 s Vittoriem Gassmanem v hlavní roli. Koncem 60. let se Antonio Centa stáhl z filmového průmyslu a vrátil se do Ferrary, kde nějakou dobu provozoval restauraci. Podle italské Wikipedie mohl být důvodem jeho ústupu z hlavních rolí buď změna vkusu italského publika, nebo skutečnost, že Centa přibral na váze. O jeho životě a umění byl natočen dokumentární film Il perdente gentiluomo: vita e arte di Antonio Centa (Absolutní gentleman prohrávač: Život a umění Antonia Centy), který režírovali Gloria De Antoni a Oreste De Fornari a produkovala jej Cineteca del Friuli. Antonio Centa zemřel 19. dubna 1979 po automobilové nehodě poblíž města Rovigo v Itálii.