Lyubov Sokolova

Lyubov Sergejevna Sokolova (rusky: Любовь Сергеевна Соколова; 31. července 1921, Ivanovo-Voznesensk, SSSR – 6. června 2001, Moskva, Rusko) byla sovětská a ruská filmová herečka, nositelka titulu Národní umělkyně SSSR. Dětství a vzdělání Lyubov Sokolova se narodila v Ivanovo-Voznesensku (dnes Ivanovo) v rodině řemeslného výrobce nábytku a prodavačky. Již od dětství ji fascinovalo herectví a aktivně se zapojovala do dramatického kroužku ve škole. Její první veřejné vystoupení se uskutečnilo v roce 1937, kdy ztvárnila mužskou roli Oněgina v dramatizaci díla Alexandra Puškina. V roce 1940 se stala studentkou Gercenova institutu v Leningradu (dnešní Petrohrad) a zároveň hledala herecké uplatnění. Na podzim téhož roku úspěšně složila náročnou hereckou zkoušku s monologem Niny z Čechovovy hry Racek a byla přijata na Leningradský institut divadla a kinematografie, kde studovala pod vedením Sergeje Gerasimova. Studium kinematografie absolvovala u Borise Bibikova a Olgy Pyžovové a úspěšně jej dokončila v roce 1946. Počátky kariéry V letech 1946-1951 a znovu v roce 1956 působila jako studiová herečka. Mezi lety 1951 a 1956 byla členkou Dramatického divadelního souboru sovětských vojsk v Německu (Postupim). Její filmový debut přišel v roce 1948, kdy ztvárnila prostou venkovskou ženu Varvaru ve filmu The Story of a Real Man (Příběh opravdového člověka). Tento debut nezůstal bez povšimnutí a odstartoval její pozoruhodnou filmovou kariéru, během níž vytvořila více než 300 filmových rolí, což jí vyneslo zápis do Guinnessovy knihy rekordů jako herečce s největším počtem filmových a televizních rolí na světě. Vrchol filmové kariéry Lyubov Sokolova spolupracovala s mnoha významnými sovětskými režiséry, mezi něž patřili Sergej Gerasimov, Mark Donskoj, Lev Kulidžanov, Igor Talankin, Vasilij Šukšin, Stanislav Rostockij, Andrej Končalovskij, Nikita Michalkov, Venjamin Dorman a její druhý manžel Georgij Danelija. V pozdější fázi kariéry byla nejčastěji obsazována do rolí dobrosrdečných ruských matek, kde vynikl její melodický hlas a upřímný úsměv. Mezi její nejvýznamnější filmy patří Tichý Don (Quiet Flows the Don), Zářné dny (Splendid Days), Příběh Asji Kljačiny (The Story of Asya Klyachina), Daleko od Moskvy (Far from Moscow), Zářící hvězda (Shine, Shine, My Star), Zločin a trest (Crime and Punishment), Procházky po Moskvě (Walking the Streets of Moscow), Třicet tři (Thirty Three), Ironie osudu (The Irony of Fate), Moskva, má láska (Moscow, My Love), Bílý Bim, černé ucho (White Bim Black Ear), Dožijeme se pondělí (We'll Live Till Monday), Běloruské nádraží (Belorussian Station), Nestřílejte na bílé labutě (Do Not Shoot at White Swans) a Džentlmeni štěstí (Gentlemen of Fortune). Významné filmové role V kultovní sovětské komedii Džentlmeni štěstí (1971) ztvárnila roli ředitelky mateřské školy. Film režíroval Alexandr Seryj a stal se lídrem sovětské distribuce v roce 1972 s 65,02 miliony diváků. V dojemném dramatu Bílý Bim, černé ucho (1977) režiséra Stanislava Rostockého hrála roli výhybkářky. Tento film byl oficiálním sovětským příspěvkem do kategorie Nejlepší cizojazyčný film na Oscarech v roce 1979. V populárním filmu Ironie osudu (1976) režiséra Eldara Rjazanova ztvárnila matku hlavní hrdinky Nadi. Ve filmu Dožijeme se pondělí (1968), který získal hlavní cenu na 6. Mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě, se objevila po boku Vjačeslava Tichonova. V dramatu Běloruské nádraží (1971) režiséra Andreje Smirnova hrála Ljubu Prichodko, manželku Ivana Prichodka. Osobní život a ocenění Jejím prvním manželem byl Georgij Arapovskij, kterého poznala během studií na filmové škole. Druhým manželem byl režisér a scenárista Georgij Danelija, s nímž žila přibližně 26 let a v roce 1959 se jim narodil syn Nikolaj Sokolov-Danelija, který byl režisérem a básníkem, ale zemřel ve věku 26 let. V roce 1990 byla Lyubov Sokolova oceněna titulem Národní umělkyně SSSR. Obdržela také mnoho medailí, včetně medaile Za odvahu a Za pracovní statečnost. Na podzim roku 1994 se Sokolova a Maya Bulgakova staly oběťmi nehody, když auto, kterým byly převáženy na koncert, narazilo do sloupu. Sokolova byla hospitalizována na jednotce intenzivní péče a po několika týdnech propuštěna, zatímco Bulgakova zemřela o několik dní později, aniž by nabyla vědomí. V roce 1999 ztvárnila legendární postavu Ariny Rodionovny, chůvy velkého ruského básníka Alexandra Puškina, v divadelním představení připomínajícím 200. výročí básníkova narození. Lyubov Sokolova zemřela 6. června 2001 v Moskvě na infarkt a byla pohřbena na Kuncevském hřbitově, poblíž hrobu svého syna.