Paul Rogers

Paul Rogers, narozen 22. března 1917 v Plymptonu v Devonu, zemřel 6. října 2013 v Londýně, byl významný anglický divadelní, filmový a televizní herec. Vzdělání a počátky kariéry Paul Rogers studoval na Newton Abbot Grammar School a následně se vzdělával v herectví na Michael Chekhov Theatre Studio v Dartington Hall, kde byl ovlivněn ruskou hereckou metodou. Jeho profesionální kariéra byla přerušena druhou světovou válkou, během níž sloužil v letech 1940-1946 v Královském námořnictvu. Po návratu z války zahájil svou hereckou dráhu v Bristol Old Vic, kde účinkoval v inscenaci Tess of the d'Urbervilles, která byla později přenesena do londýnského West Endu. Shakespearovská kariéra V roce 1951 se Rogers stal členem londýnského Old Vic, kde působil více než desetiletí a ztvárnil řadu významných shakespearovských rolí. Mezi jeho nejpozoruhodnější výkony patřily postavy Falstaffa v Henry IV (1. a 2. část) a The Merry Wives of Windsor, Bottoma (Klubka) v A Midsummer Night's Dream, krále Leara, Macbetha, Leonta v A Winter's Tale, Shylocka v The Merchant of Venice, Bruta a Cassia v Julius Caesar, Iaga v Othello, Malvolia v Twelfth Night a Petruchia v The Taming of the Shrew. V roce 1956 vystoupil s Old Vic na Broadwayi, kde účinkoval ve čtyřech Shakespearových hrách. Spolupráce s Royal Shakespeare Company Rogers se později stal dlouholetým členem Royal Shakespeare Company, kde pokračoval v budování své pověsti všestranného shakespearovského herce. Jeho výrazný hlasový projev a schopnost ztvárnit širokou škálu charakterů z něj učinily jednoho z nejvýznamnějších britských herců své generace. Kritik Kenneth Tynan o jeho ztvárnění Falstaffa v roce 1955 napsal: "Falstaff Paula Rogerse je puntičkářský a snad až příliš snadno vyvedený z míry, ale hlasově jde o ukázku bohaté a dokonalé vychytralosti." Triumf v The Homecoming Přestože byl Rogers známý především svými shakespearovskými rolemi, jeho kariéra dosáhla nového vrcholu v roce 1965, kdy vytvořil postavu Maxe, brutálního patriarchy v hře Harolda Pintera The Homecoming. Tuto roli ztvárnil nejprve v produkci Royal Shakespeare Company v režii Petera Halla a následně s ní v roce 1967 vystoupil na Broadwayi, kde za svůj výkon získal cenu Tony za nejlepšího herce v hlavní roli. V roce 1973 si tuto postavu zopakoval ve filmové adaptaci režírované opět Peterem Hallem. Rogersovo ztvárnění Maxe bylo popisováno jako "neústupné, pevné a násilnické, s očima, které provrtávaly jakýkoliv odpor" a "vzteklý patriarchální vdovec, který vrčel a tyranizoval svou rodinu s vychytralou krutostí". Filmová kariéra Přestože se Rogers soustředil především na divadlo, vytvořil řadu pozoruhodných filmových rolí. Jeho filmografie zahrnuje snímky Beau Brummell (1954), The Beachcomber (1955), Svengali (1955), Our Man in Havana (1960) s Alecem Guinnessem, The Trials of Oscar Wilde (1960) s Peterem Finchem, Billy Budd (1962) s Terencem Stampem, kde ztvárnil poručíka Philipa Seymoura, Stolen Hours (1963) se Susan Haywardovou, The Third Secret (1964) s Richardem Attenboroughem a The Wild and the Willing (1964). Pozdější kariéra V pozdějších letech své kariéry Rogers pokračoval v natáčení filmů jako I Want What I Want (1971), The Homecoming (1973), Lost in the Stars (1974), The Abdication (1974) a Mr. Quilp (1975). Jeho poslední filmovou rolí byla postava Gambling Stewarda ve snímku Oscar and Lucinda (1997) s Ralphem Fiennesem. Na divadelních prknech ztvárnil roli Sira v první broadwayské produkci hry Ronalda Harwooda The Dresser v roce 1981-1982. V roce 1982 získal ocenění Critics Circle Award za vedlejší roli kanovníka Chasubla v inscenaci The Importance of Being Earnest v National Theatre. Televizní tvorba Rogers se pravidelně objevoval i v televizních produkcích. Byl prvním držitelem ceny BAFTA TV Award pro nejlepšího herce v roce 1955. K jeho významným televizním rolím patří děkan v seriálu Porterhouse Blue (1987), vystoupení v seriálech Kavanagh QC, Lovejoy a As Time Goes By. V roce 1991 zaznamenal značný úspěch jako Sir Geoffrey Howe v televizním filmu Granada Television Thatcher: The Final Days. Osobní život Paul Rogers byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Muriel Jocelyn Maire Wynne, se kterou měl dva syny. Druhé manželství uzavřel s Rosalind Boxallovou, s níž měl dvě dcery. S Rosalind zůstal v manželství až do její smrti v roce 2004. Paul Rogers zemřel v Londýně 6. října 2013 ve věku 96 let.