Vittoria Puccini

Vittoria Puccini, narozená 18. listopadu 1981 ve Florencii, je italská filmová a televizní herečka. Dcera profesora práva Giusta Pucciniho a učitelky Laury Morozzi, získala klasické vzdělání na Liceo Ginnasio Michelangiolo ve Florencii a později začala studovat práva, ačkoli studia nedokončila, když se její život nečekaně obrátil směrem k herectví. Počátky kariéry a průlom Vittoria Puccini debutovala v roce 2000 ve filmu Tutto l'amore che c'è (All the Love There Is) režiséra Sergia Rubiniho. Tato role přišla neplánovaně - během krátkého pobytu v Miláně se zúčastnila konkurzu a získala jednu z hlavních rolí. Následovaly menší role v televizních projektech jako La crociera (2001) a Sant'Antonio di Padova (2002). Skutečný průlom v její kariéře přišel v roce 2003, kdy ztvárnila titulní postavu v historickém kostýmním seriálu Elisa di Rivombrosa. Tento seriál, volně inspirovaný románem Pamela od Samuela Richardsona, vypráví příběh lásky mezi chudou služebnou Elisou a hrabětem Fabriziem Ristorim v Itálii 18. století. Seriál se stal obrovským hitem a Puccini se díky němu stala jednou z nejpopulárnějších italských hereček. Během natáčení se seznámila s hercem Alessandrem Preziosim, který hrál jejího partnera, a pár spolu v roce 2006 přivedl na svět dceru Elenu. Filmová kariéra Po úspěchu v televizním seriálu Elisa di Rivombrosa se Puccini začala prosazovat i ve filmovém průmyslu. V roce 2005 hrála v romantické komedii Ma quando arrivano le ragazze? (When Do the Girls Get Here?) režiséra Pupiho Avatiho. Významným milníkem v její kariéře byl film Baciami ancora (Kiss Me Again) z roku 2010, režírovaný Gabrielem Muccinem. Tento film, který je pokračováním úspěšného snímku L'ultimo bacio (The Last Kiss), jí přinesl mezinárodní uznání a cenu Golden Goblet Award za nejlepší herečku na Mezinárodním filmovém festivalu v Šanghaji. Ve filmu ztvárnila postavu Giulie, kterou v původním filmu hrála Giovanna Mezzogiorno. V roce 2012 spolupracovala s uznávaným režisérem Ferzanem Özpetekem na filmu Magnifica presenza (A Magnificent Haunting), kde hrála postavu Beatrice Marni v příběhu o mladém muži, který zjistí, že jeho nový byt je obýván duchy divadelní společnosti z doby fašismu. Následoval film Acciaio (Steel) režiséra Stefana Mordiniho, kde ztvárnila postavu Eleny. V roce 2014 se objevila v komedii Tutta colpa di Freud (It's All Freud's Fault) režiséra Paola Genovese, s nímž později spolupracovala i na filmu The Place (2017), psychologickém thrilleru o tajemném muži, který plní přání lidem výměnou za splnění úkolů. V roce 2020 ztvárnila hlavní roli ve filmu 18 Presents, inspirovaném skutečným příběhem Elisy Girotto, ženy, která po diagnóze smrtelné nemoci zanechala 18 dárků pro svou dceru na každé narozeniny až do dospělosti. Za tuto roli získala uznání kritiky i diváků. V roce 2023 se objevila ve filmu The First Day of My Life, opět pod režijním vedením Paola Genovese, kde hrála postavu Donny v příběhu o čtyřech lidech na pokraji sebevraždy, kterým tajemný muž nabídne možnost vidět, jak by vypadal život bez nich. Televizní projekty Kromě průlomové role v Elisa di Rivombrosa se Puccini prosadila v řadě dalších televizních projektů. V roce 2009 hrála v minisériích Tutta la verità a C'era una volta la città dei matti..., která pojednávala o životě a práci psychiatra Franca Basaglii. V roce 2013 ztvárnila titulní roli v mezinárodní koprodukční miniserii Anna Karenina, adaptaci slavného románu Lva Tolstého, kde její výkon sklidil mimořádné uznání kritiky. V roce 2015 se zhostila náročné role slavné italské novinářky a spisovatelky Oriany Fallaci v biografické miniserii L'Oriana. Tento projekt jí umožnil předvést hereckou všestrannost při ztvárnění složité a kontroverzní osobnosti. Natáčení probíhalo částečně ve Vietnamu, což pro Puccini představovalo intenzivní a náročnou zkušenost. V roce 2019 se objevila v hlavní roli jako Elena Guerra v seriálu Il Processo (The Trial) produkovaném pro Netflix, což dále rozšířilo její mezinárodní dosah. V roce 2022 účinkovala v televizní miniserii Non mi lasciare režiséra Cira Visca. Ocenění a uznání Během své kariéry získala Puccini řadu ocenění. V roce 2006 obdržela cenu Telegrolla d'Oro za nejlepší herečku v televizním seriálu. Třikrát získala cenu Kineo-Diamanti Award a v roce 2010 obdržela cenu Golden Goblet Award na Mezinárodním filmovém festivalu v Šanghaji za svůj výkon ve filmu Baciami ancora. V roce 2011 jí Asociace žen v audiovizuálním průmyslu udělila cenu Afrodite jako "Herečce roku" a téhož roku byla také čestnou hostitelkou Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách. Vittoria Puccini se během dvou desetiletí své kariéry vypracovala z neznámé dívky, která se k herectví dostala náhodou, na jednu z nejvýznamnějších a nejrespektovanějších italských hereček své generace. Její schopnost ztvárnit širokou škálu postav od historických dramat po současné komedie a thrillery dokazuje její mimořádný talent a všestrannost. V současnosti patří mezi nejžádanější italské herečky a pokračuje v práci na nových filmových a televizních projektech.