Jean Prodromidès

Jean Prodromidès (3. července 1927 – 17. března 2016) byl francouzský skladatel, narozený v Neuilly-sur-Seine. Vyrůstal v hudební rodině, jeho otec řeckého původu vlastnil pianolu, díky které se Jean seznámil s díly Beethovena a Wagnera. Ve věku osmi let začal studovat klavír, první lekce absolvoval před válkou u Rose Casadesus a základy hudby se učil u své matky. Hudební vzdělání a začátky
Jean Prodromidès vstoupil na pařížskou konzervatoř v roce 1945, kde studoval paralelně s právnickými studiemi na univerzitě. Na konzervatoři navštěvoval hodiny harmonie u Georgese Dandelota a později u Oliviera Messiaena, jehož analytické a estetické kurzy ho ovlivnily při studiu všech stylů od hudby Monteverdiho až po hinduistické rágy. Své vzdělání dokončil u René Leibowitze, který ho seznámil s dodekafonickou a seriální kompozicí. Společně s dalšími Leibowitzovými žáky, Sergem Niggem, Antoinem Duhamelem a Andrém Casanovem, provedl v roce 1948 v Paříži premiéru Leibowitzova díla Explications des Metaphors, op. 15. Filmová kariéra
Jean Prodromidès začal svou kompoziční dráhu filmovou hudbou během vojenské služby, kdy byl zařazen do armádní filmové služby a komponoval filmovou hudbu během dovolených. Svůj debut v kompozici uskutečnil filmovou hudbou k snímku Archimède le Clochard režiséra Gillese Grangiera z roku 1958, následoval film Maigret režiséra Jeana Delannoy z roku 1959 a Et mourir de plaisir režiséra Rogera Vadima z roku 1960. Film Et mourir de plaisir byl v anglicky mluvících zemích uveden pod názvem Blood and Roses. Jean Prodromidès spolupracoval s významnými režiséry jako Gilles Grangier (Archimède le clochard, 1958), Roger Vadim (Et mourir de plaisir, 1960), Jean Delannoy (Les amitiés particulières, 1963), Denys de La Patellière (Le bateau d'Émile, 1962), Dominique Delouche (Vingt-quatre heures de la vie d'une femme, 1968), Alain Cavalier (Mis à sac, 1967) a Andrzejem Wajdou (Danton, 1983). Jeho hudba k filmu Les amitiés particulières z roku 1964, který byl v angličtině uveden jako This Special Friendship, patří k jeho nejznámějším filmovým pracím. Komponoval také orchestrální hudbu pro mima Marcela Marceau. Další tvorba a uznání
Kromě filmové hudby se Jean Prodromidès věnoval také scénické a taneční hudbě, zejména pro choreografie Maurice Béjarta (La belle et la bête, 1962; Salomé, 1968). Po svém prvním velkém úspěchu s oratoriem Les Perses (1961) se obrátil k opeře a vytvořil díla jako Passion selon nos doutes (1971), Les traverses du temps (1979), H.H. Ulysse (1984), La noche triste (1989) a Goya (1996). Jean Prodromidès byl v roce 1990 zvolen do Académie des Beaux-Arts na místo po Henrym Sauguetovi a v roce 2005 byl prezidentem Akademie a Institut de France.