Jean-Pierre Mocky

Jean-Pierre Mocky, narozen 6. července 1929 v Nice, Francie (zemřel 8. srpna 2019), vlastním jménem Jean-Paul Adam Mokiejewski, byl francouzský filmový režisér, herec, scenárista a producent. Narodil se polským imigrantům – otci Adamu Mokiejewskému, který byl židovského původu, a matce Jeanne Zylinske, která byla katoličkou. Herecké začátky Svou kariéru zahájil jako divadelní a filmový herec. Mezi jeho první významné herecké role patřilo účinkování ve filmech Les Casse-pieds (1948) režiséra Jeana Drévillea a Orphée (1950) Jeana Cocteaua. Skutečnou popularitu jako herec však získal především v Itálii díky roli ve filmu I vinti (1953) režiséra Michelangela Antonioniho. Mezi jeho další významné herecké výkony patří role Alberta de Morcerfa ve filmové adaptaci The Count of Monte Cristo (1954) a role Françoise ve filmu Head Against the Wall (1959). Přechod k režii Po zkušenostech asistenta režie u Luchina Viscontiho při natáčení filmu Senso (1954) a Federica Felliniho při La strada (1954) napsal Mocky svůj první film La Tête contre les murs (1959). Ačkoli jej plánoval sám režírovat, producent nakonec svěřil režii Georgesu Franjuovi. Mocky debutoval jako režisér následujícího roku filmem Les Dragueurs (1959), který čerpal inspiraci z italské komedie a amerického buddy movie. Film se proslavil tím, že uvedl slovo "drague" (balení) do běžného francouzského jazyka. Úspěšná šedesátá léta V 60. letech si Mocky získal široké publikum svými bláznivými komediemi. Mezi jeho nejúspěšnější filmy z tohoto období patří Un drôle de paroissien (1963) s Bourvilem v hlavní roli, který ztvárnil zbožného aristokrata, jenž se rozhodne vykrádat kostelní kasičky. Film se stal obrovským hitem s 2,4 miliony diváků ve Francii. Další úspěšnou komedií byla La Grande Lessive (1968), kde hlavní postava bojuje proti ohlupování lidí televizí. V těchto filmech Mocky často spolupracoval s herci jako Bourvil, Francis Blanche a Jean Poiret. Temnější období po roce 1968 Po událostech května 1968 se Mocky obrátil k temnějším filmům. V Solo (1970), kde sám ztvárnil hlavní roli, zobrazil skupinu mladých levicových teroristů. Film je považován za vyjádření Mockyho zklamání z událostí roku 1968. Následoval L'Albatros (1971), který odhaloval korupci politiků. Tato díla odrážela Mockyho libertariánský duch a jeho kritiku společenských omezení a zkorumpovaných elit. Návrat k úspěchu v 80. letech V 80. letech se Mocky vrátil k úspěchu s filmem À mort l'arbitre (1984), který rok před tragédií na stadionu Heysel odhaloval excesy fotbalových fanoušků. Film sleduje příběh rozhodčího pronásledovaného skupinou fanoušků po odpískání penaltového kopu. Ačkoli v kinech nezaznamenal velký úspěch, při televizním uvedení jej sledovalo 17 milionů diváků. Dalším významným dílem bylo Le Miraculé (1987), komedie odhalující pokrytectví kolem poutě do Lurd. Film byl uveden na 37. Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně a v kinech přilákal 820 000 diváků. V tomto filmu hrál Michel Serrault pojišťovacího vyšetřovatele a Jean Poiret falešného invalidu. Pozdější kariéra a odkaz V 90. a 2000. letech jeho filmy zaznamenaly menší úspěch, ale Mocky pokračoval v natáčení se stejným entuziasmem. Mezi jeho pozdější významná díla patří Noir comme le souvenir (1995) s Jane Birkin. Celkem natočil více než 70 celovečerních filmů a 40 epizod televizního seriálu Myster Mocky Présente (2007-2009), který byl jeho vlastní verzí seriálu Alfred Hitchcock Presents. Filmový styl a spolupracovníci Mockyho kinematografie byla často satirická a pamfletická, inspirovaná společenskými problémy. Pracoval s omezenými prostředky a natáčel velmi rychle. Během své kariéry spolupracoval s mnoha významnými herci, včetně Michela Serraulta (ve dvanácti filmech), Jeana Poireta (v osmi filmech), Francise Blanche, Catherine Deneuve, Claude Jade a Jeanne Moreau. Za svou práci získal v roce 2010 cenu Prix Henri-Langlois za celoživotní dílo a v roce 2013 cenu Alphonse-Allais. Mezinárodní filmový festival Entrevues v Belfortu v roce 2012 a Francouzská cinematéka v roce 2014 mu věnovaly kompletní retrospektivy.