Jean-Claude Pascal

Jean-Claude Pascal, vlastním jménem Jean-Claude Villeminot, se narodil 24. října 1927 v Paříži jako francouzský herec, zpěvák a spisovatel. Jeho otec Roger Villeminot zemřel v roce jeho narození, pocházel z bohaté rodiny textilních výrobců a jeho matka Arlette Lemoine byla pravnučkou anglického módního návrháře Charlese Fredericka Wortha. Válečná služba a počátky kariéry V roce 1944, ve věku 17 let, se Jean-Claude Pascal přihlásil do 2. obrněné divize generála Leclerca a stal se prvním francouzským vojákem, který vstoupil do Štrasburku v listopadu 1944, zatímco německá armáda město ještě opouštěla. Za tento čin obdržel v roce 1945 Válečný kříž. Po přežití druhé světové války ve Štrasburku Pascal nejprve studoval na Sorbonně a poté se věnoval módnímu návrhářství pro Christiana Diora. Při práci na kostýmech pro divadelní hru Don Juan se dostal do kontaktu s herectvím a v roce 1949 debutoval ve filmu Quattro rose rosse. Filmová kariéra v 50. letech Jean-Claude Pascal se rychle vypracoval na přední místa plakátů již s filmem Šéf (Un grand patron, 1951) a v padesátých letech se stal jedním z idolů dívek a žen, točil několik filmů ročně. Jedním z jeho nejvýznamnějších filmů byl Royal Affairs in Versailles (Si Versailles m'était conté) z roku 1954, historické drama režiséra Sachy Guitryho, kde hrál hraběte Axela von Fersena. Film byl pozoruhodný přítomností velkého počtu známých francouzských herců. Jean-Claude Pascal dosahoval úspěchů především v historických kostýmních filmech, připomeňme například dobové trháky o krásné šlechtičně z 18. století Rozmarná Caroline (Un caprice de Caroline chérie, 1953) a Syn sladké Caroline (Le fils de Caroline chérie, 1955). Mezi jeho další významné filmy patřily Flesh and the Woman (1954), kde hrál Pierra Martela, The Three Thieves (1954) jako Gastone Cascarilla, nebo Caroline and the Rebels (1955) v roli Juana d'Arandy. Vrchol filmové kariéry na konci 50. let V roce 1959 Jean-Claude Pascal ztvárnil hlavní roli ve filmu Island Fishermen (Pêcheur d'Islande) režiséra Pierra Schoendoerffera, kde hrál po boku Juliette Mayniel a Charlese Vanela. Ve filmu ztvárnil Yana Gaose, člena francouzské rybářské posádky, který se zamiloval do dcery svého šéfa Gaude. Film byl oceňován za kinematografii Raoula Coutarda a přesvědčivé herecké výkony, zejména Jean-Claude Pascala. Jean-Claude Pascal byl také známý z filmu Die schöne Lügnerin (1959), kde hrál cara Alexandra I. Jako jeden ze symbolů zatracované staré školy neunikl ostré kritice a v očích filmových historiků jej zachránil snad jen Alexandre Astruc svým středometrážním filmem Karmazínová záclona (Le rideau cramoisi, 1953). Zpěvácká kariéra a Eurovision Když počátkem šedesátých let přestaly Pascalovi pršet nabídky k filmování, novou vlnu popularity mu zajistil zpěv, jemuž se úspěšně začal věnovat koncem padesátých let. Se svým podmanivým hlasem se prosadil jako interpret šansonů a s písní Nous les amoureux dokonce v roce 1961 zvítězil v soutěži Eurovize. Později reprezentoval Lucembursko znovu v soutěži Eurovision v roce 1981 a skončil na 11. místě z 20 se skladbou C'est peut-être pas l'Amérique. Pozdní filmové role Z jeho pozdější filmografie stojí za zmínku poslední hlavní role v historickém filmu Zlatý salamandr (La salamandre d'or, 1962), znovu se ale v celoevropském měřítku připomněl jako Osman Ferradji v závěrečném dílu romantické série o krásné Angelice. Angelique and the Sultan (Angélique et le Sultan) z roku 1968 byl historický dobrodružný film režiséra Bernarda Borderie s Michèle Mercier a Robertem Hosseinem. Jednalo se o poslední díl pětidílné filmové série založené na románech Anne a Serge Golonových. Jean-Claude Pascal v něm hrál Osmana Ferradjiho, králova poručíka. Pozdní léta a smrt Jean-Claude Pascal se v osmdesátých letech začal prosazovat také jako spisovatel. Nejprve sepsal své vzpomínky (Le beau masque, 1986), pak začal vydávat i romány a v psaní uplatnil i svůj zájem o historii. Za své zásluhy v oblasti kultury obdržel od francouzského ministerstva kultury Řád umění a literatury. Celý život si Jean-Claude Pascal přísně chránil své soukromí, a i když se na veřejnosti často objevoval po boku nejkrásnějších žen Francie, spekulovalo se o jeho homosexuální orientaci. Poslední léta života strávil v naprostém ústraní a žil střídavě v Paříži a Tunisu. Zemřel 5. května 1992 v Clichy-la-Garenne následkem rakoviny žaludku.