Georg Wilhelm Pabst

Georg Wilhelm Pabst, narozený 27. srpna 1885 v Roudnici nad Labem (tehdejší Rakousko-Uhersko, dnes Česká republika) a zemřelý 29. května 1967 ve Vídni, byl významný rakouský filmový režisér českého původu, který patří mezi nejvlivnější osobnosti německé kinematografie první poloviny 20. století. Počátky kariéry a divadelní zkušenosti Pabst vyrůstal ve Vídni, kde studoval na Akademii dekorativního umění. Svou uměleckou dráhu zahájil jako divadelní herec ve Švýcarsku, Rakousku a Německu. V roce 1910 odcestoval do Spojených států, kde působil v německém divadle v New Yorku nejprve jako herec a později i jako režisér. V roce 1914 se vydal na návštěvu do Německa, ale během cesty byl ve Francii po vypuknutí první světové války internován jako příslušník nepřátelského národa. V zajateckém táboře nedaleko Brestu organizoval divadelní představení. Po skončení války se vrátil do Vídně, kde v roce 1920 působil jako umělecký ředitel avantgardní scény Neue Wiener Bühne. Vstup do filmového průmyslu K filmu se Pabst dostal v roce 1921, kdy pozoroval natáčení snímku Carla Froelicha Im Banne der Kralle (Ve spárech), ve kterém si také zahrál svou jedinou filmovou roli. Následně se stal Froelichovým spolupracovníkem a asistoval mu při režii a psaní scénářů. V roce 1923 debutoval jako samostatný režisér filmem Der Schatz (Poklad). Skutečný průlom však přišel v roce 1925 s filmem Die freudlose Gasse (Ulička, kde není radosti), v němž hrála i Greta Garbo, budoucí hollywoodská hvězda. Film realisticky zobrazoval rozklad společnosti v éře poválečné inflace. Vrchol kariéry v němém filmu Pabst se rychle etabloval jako jeden z nejvýznamnějších režisérů výmarské kinematografie. V roce 1926 natočil psychoanalytické drama Geheimnisse einer Seele (Tajemství duše) a v roce 1927 film Die Liebe der Jeanne Ney (Láska Jeanny Neyové) podle románu Ilji Erenburga. Jeho mistrovství dosáhlo vrcholu koncem 20. let, kdy vytvořil dvě stěžejní díla s americkou herečkou Louise Brooks v hlavní roli: Die Büchse der Pandora (Pandora's Box, 1929) a Das Tagebuch einer Verlorenen (Diary of a Lost Girl, 1929). Tyto filmy, které se vyznačovaly otevřeným zobrazením sexuality a společenskou kritikou, byly ve své době často cenzurovány, ale dnes jsou považovány za klasická díla němého filmu. Pabst byl známý svým talentem objevovat a rozvíjet herecké talenty, zejména ženské protagonistky. Přechod ke zvukovému filmu Na rozdíl od mnoha svých současníků zvládl Pabst přechod k zvukovému filmu brilantně. Jeho první zvukový film Westfront 1918 (1930) byl silným protiválečným prohlášením. Následoval Die Dreigroschenoper (The Threepenny Opera, 1931), adaptace slavného muzikálu Bertolta Brechta a Kurta Weilla, a Kameradschaft (1931), film o mezinárodní solidaritě mezi francouzskými a německými horníky. Tyto filmy upevnily jeho pověst sociálně a politicky angažovaného tvůrce a vynesly mu přezdívku "Rudý Pabst". Exil a návrat do nacistického Německa V roce 1932 natočil Pabst dobrodružný film Die Herrin von Atlantis (Vládkyně Atlantidy) ve třech jazykových verzích. O rok později režíroval ve Francii film Don Quijote s Fjodorem Šaljapinem v hlavní roli. V roce 1934 krátce pracoval v Hollywoodu, kde natočil A Modern Hero, ale s hollywoodskými produkčními metodami se nesžil a vrátil se do Evropy. Když v roce 1939 vypukla druhá světová válka, Pabst se pokoušel uprchnout přes Francii, kde žila jeho matka. Zdržení způsobené její návštěvou mu však znemožnilo odjet do Spojených států a byl nucen vrátit se do nacistického Německa. Zde pod dohledem ministra propagandy Josepha Goebbelse natočil dva historické filmy: Komödianten (The Comedians, 1941) o významné německé herečce a divadelní manažerce 18. století Caroline Neuber, a Paracelsus (1943), životopisný film o revolučním německém lékaři 16. století. Ačkoli Pabst později tvrdil, že těmito filmy opovrhoval, jeho spolupráce s nacistickým režimem poškodila jeho pověst. Poválečná kariéra Po válce se Pabst přestěhoval do Vídně, kde v roce 1948 natočil Der Prozess (The Trial), silné odsouzení antisemitismu založené na skutečném případu z 19. století, kdy byla židovská komunita v malé maďarské vesnici falešně obviněna z rituální vraždy. Film, který získal cenu za nejlepší režii na Benátském filmovém festivalu, pomohl obnovit Pabstovu pověst. V následujících letech natočil Pabst několik filmů v Rakousku, Itálii a západním Německu, včetně dvou významných snímků zabývajících se nacistickou minulostí: Der letzte Akt (The Last Ten Days, 1955), který zobrazoval poslední dny Adolfa Hitlera v bunkru, a Es geschah am 20. Juli (It Happened on July 20th, 1955) o pokusu o atentát na Hitlera. Mezi jeho poslední filmy patří psychologické drama Das Bekenntnis der Ina Kahr (1954), melodrama Rosen für Bettina (1956) a životopisný film o skladateli Carlu Maria Weberovi Po lesích a lukách (1956). Odkaz a význam Georg Wilhelm Pabst zemřel 29. května 1967 ve Vídni ve věku 81 let. Přestože kvalita jeho pozdějších filmů nedosahovala úrovně jeho děl z období Výmarské republiky, zůstává jedním z nejvýznamnějších režisérů německé kinematografie. Jeho filmy se vyznačují sociálním a politickým přesahem, hlubokou psychologickou analýzou, nezapomenutelnými ženskými postavami a mistrovským využitím filmového střihu. Pabst byl průkopníkem realistického stylu známého jako "Neue Sachlichkeit" (Nová věcnost), který odmítal expresionistické extrémy ve prospěch dokumentárnějšího přístupu. Jeho nejslavnější filmy, zejména Pandora's Box a Diary of a Lost Girl s Louise Brooks, jsou dnes považovány za vrcholná díla němého filmu a nadále inspirují filmaře po celém světě.