Georges Méliès

Steven Spielberg patří mezi největší velikány amerického filmového průmyslu. Nejde však jen o to, že natočil spoustu povedených filmů. Jeho působení tvarovalo samotné prostředí Hollywoodu. Byl to on, kdo v dobrém a zlém odlil formy, které američtí filmaři používají dodnes. Jeho pochvala pro druhou Dunu (Dune: Part Two) tedy není jen osobním názorem jednoho člověka, ale pomyslným požehnáním od personifikace celého oboru.

Film Christophera Nolana Oppenheimer (2023) o vývojáři jaderné bomby sklidil třináct oscarových nominací, řadí se tudíž mezi vůbec nejúspěšnější díla, jaká kdy přilákala pozornost Akademie. Skoro miliardový divácký hit spojil náročnou a důležitou látku s režisérovou schopností vyprávět atraktivně a zábavně pro široké publikum, čímž částečně zrcadlí spoustu sci-fi projektů, které vzešly ze společenského klimatu vázaného na technologický vývoj po druhé světové válce. Strach z bomby tehdy nedokumentovali pouze vážení režiséři jako Akira Kurosawa nebo Stanley Kubrick v jejich dílech Žiji ve strachu (Ikimono no kiroku) a Dr. Divnoláska (Dr. Strangelove or: How I Learned to Stop Worrying and Love the Bomb), nýbrž i tucty béčkových tvůrců sci-fi, jež vynález „Amerického Promethea“ Roberta Oppenheimera navždy ovlivnil.

Již sedmadvacátý ročník mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava proběhne od 24. do 29. října. Program nabídne více než tři sta padesát snímků. Mimo jiné přinese objevnou retrospektivu bratří Gastona a Georgese Mélièsových a Václava Táborského, obrazy z podzemí charkovského metra nebo fenomén deep fake. Chybět nebudou ani filmy natočené umělou inteligencí nebo portrét francouzského bestsellerového spisovatele Édouarda Louise.

„Kamera ukládá to, co má před sebou. Co si s touto možností počneme?“ Těmito slovy končí švédsko-dánský dokument Axela Danielsona a Maximiliena Van Aertrycka. Tuzemské publikum se možná setkalo s jejich příjemným kraťasem Desetimetrová věž, který v roce 2016 vyhrál jihlavskou sekci Krátká radost. Jejich Zázračný aparát však udělal díru do světu o poznání větší, když si letos z festivalu Sundance odvezl zvláštní cenu poroty za kreativní vizi a uspěl i o pár týdnů později v Berlíně.

Kdo dovnitř vejde, tomu hlava sejde. Koncept prokletých a strašidelných domů, v nichž se hrdinové musí postavit nadpřirozeným bytostem, je poslední dobou populárnější než kdy dříve. Jak ale ukazuje půvabný šestiminutový kraťas La Maison ensorcelée (The Haunted House) z roku 1908, daný námět budoval pilíře hororového žánru od nejranějších fází kinematografie.

S nadcházejícím časem Vánoc jsme se rozhodli ponořit do dějin kinematografie, abychom zmapovali vývoj Ježíše Krista jako postavy, která se stala nejen předmětem obdivu, ale i nevyhnutelných kontroverzí.

Z Kambodže do Berlína a teď i do Česka přichází experimentální artovka Všechno bude v pohodě, která navzdory množství děsivých výjevů a originálního mixu zdánlivě nesourodých prvků nakonec jen proteče mezi prsty. Ale stane se tak způsobem, jenž je v současné nabídce kin rozhodně velmi specifický.

Jurský svět: Nadvláda vstupuje do kin a spolu s ním další velkolepá triková exhibice. Které jednotlivé milníky musela kinematografie překročit, aby se sem distala? Podívejme se spolu na patnáct filmů, které se od dvouvteřinového záběru na rodinu kameramana dopracovaly až k tvorbě celých světů pouhou silou fantazie.

Původu pohádek se věnuje řada vědců po celém světě, přičemž není snadné ho zjistit. Jejich historie prý může sahat až do doby bronzové nebo železné. Je ale zajímavé, že většinu pohádek znají v různých úpravách lidé po celém světě. Nejpravděpodobnější je vysvětlení, že příběhy přicházely z Indie, Egypta a dalších zemí, odkud cestovali obchodníci, účastníci křížových výprav nebo různí nájezdníci či osadníci.

Filmaři napříč generacemi a národy často a rádi vyznávají lásku svému řemeslu tím, že své příběhy zasazují přímo do filmařského a studiového zákulisí. Filmy o filmu jsou velmi specifické, ale současně nesmírně různorodé a inspirativní. Pojďme si představit 20 takových případů.

Dnes večer si můžete v televizi připomenout mysteriózní drama Hugo a jeho velký objev (2011), za jehož vznikem stojí kultovní režisér Martin Scorsese, který v něm skládá poctu samotným počátkům kinematografie. Pojďme si snímek připomenout v dobové recenzi. PŮVODNÍ TEXT Z ROKU 2011: Filmové studio prezentuje Huga jako „další hřejivý rodinný film podle slavné knížky od ještě slavnějšího režiséra“. Snímek si podobné zjednodušení rozhodně nezaslouží.

Filmových seznamů vzniká ročně bezpočet. Tenhle má ale svoji váhu. Sestavili ho totiž lidé z organizace VES (Visual Effects Society), která od roku 1997 sdružuje tvůrce filmových (seriálových, reklamních, videoherních atd.) vizuálních efektů.

Při čtvrtku se nám sešla pořádná nálož novinek (4) a oprášených klasik (6). Z přehledu vybočuje dokumentární film Jiřího Sádka o youtuberech (Nejsledovanější) nebo akční thriller pojednávající o pomstě islámským teroristům (Americký zabiják).

Do dob, kdy filmaři byli taktéž iluzionisté a výtvarníci, se vrátil Národní filmový archiv v případě identifikace tajemného pásu s dílem průkopníka kinematografie Georgese Mélièse. A jak dosvědčuje následující text, pustili se restaurátoři tak trochu do detektivní práce. Na jejím konci byl pozoruhodný objev, který archiv představí též veřejnosti.

Po úspěchu pohádkových klasik jako byla Sněhurka, Šípková Růženka nebo Alenka v říši divů se 19. března na plátna kin dostaví další nové zpracování Popelky (2015). Zdaleka se nejedná o první remake tohoto světově známého příběhu o krásné dívce, která žije se zlou macechou a dvěma sestrami a zamiluje se do šarmantního prince. Českým divákům většinou při vyslovení jejího jména vytane na mysli milé zpracování s Libuší Šafránkovou. Ovšem první film o Popelce vznikl mnohem dříve.