Ludmila Mikaël

Ludmila Mikaël, narozená 27. dubna 1947 v Bois-Colombes (Hauts-de-Seine, Francie), je významná francouzská herečka s bohatou divadelní i filmovou kariérou. Pochází z umělecké rodiny – její otec Pierre Dmitrienko byl malířem a matka Lilliane Carol pianistkou. Její kulturní kořeny jsou velmi rozmanité, zahrnují slovanské, řecké a latinské vlivy. Divadelní začátky a Comédie-Française V roce 1966 úspěšně absolvovala Národní konzervatoř dramatického umění (Conservatoire national supérieur d'art dramatique) v Paříži, kde studovala ve třídě Louise Seignera. Při závěrečných zkouškách získala první cenu za ztvárnění role Grouchenky v Dostojevského Bratrech Karamazových a druhé ceny za tragédii v roli Hermiony v Racinově Andromaše a za klasickou komedii v roli Camilly v Mussetově hře On ne badine pas avec l'amour. 1. ledna 1967 se stala členkou prestižního souboru Comédie-Française, kde debutovala v roli Elviry v Molièrově Donu Juanovi pod režijním vedením Antoina Bourseillera. Za tento výkon okamžitě získala Cenu Gérarda Philippa. V roce 1968 sklidila velký úspěch jako Královna ve hře Ruy Blas Victora Huga v režii Raymonda Rouleaua. Významné divadelní role Během své kariéry v Comédie-Française ztvárnila řadu významných rolí klasického repertoáru. Mezi nejvýznamnější patří Roxana v Cyranovi z Bergeracu (režie Jean-Paul Roussillon, 1976), Valentine v La Paix chez soi (režie Alain Pralon, 1977), Giacinta v Trilogii letního bytu (režie Giorgio Strehler, 1978) a Marianne v Les Caprices de Marianne (režie François Beaulieu, 1980). Mimořádný úspěch zaznamenala jako Nina v Čechovově Rackovi (režie Otomar Krejca, 1980), kde okouzlila svou křehkostí, grácií a potlačenou vášní. Zůstala věrná postavám klasických tragédií – ztvárnila Camille v Corneillově Horace (režie Jean-Pierre Miquel, 1971) a Chimène v Le Cid (režie Terry Hands, 1977). Za televizní film Les Eaux mêlées získala Cenu Suzanne Bianchetti a v letech 1975/1976 byla oceněna jako nejlepší herečka Svazem kritiků. V roce 1992 obdržela prestižní divadelní cenu Molière za nejlepší herečku za svůj výkon v inscenaci Celimène and the Cardinal od Jacquese Rampala. Ludmila Mikaël byla také vyznamenána titulem Commandeur de l'Ordre des Arts et des Lettres (Komandér Řádu umění a literatury). Filmová kariéra Paralelně s divadelní kariérou začala Ludmila Mikaël účinkovat ve filmu již v roce 1966 snímkem Le Saut režiséra Christiana de Chalonge. Během své kariéry se objevila ve více než osmdesáti filmech od roku 1967. Ve filmech se objevovala spíše sporadicky ve vedlejších rolích, a to jak ve velkých produkcích (The Sergeant režiséra Johna Flynna z roku 1968, Dien Bien Phu Pierra Schoendoerffera z roku 1991), tak v intimnějších autorských filmech (Vincent, Francois, Paul et les autres Clauda Sauteta z roku 1974, Noce blanche Jeana-Clauda Brisseaua z roku 1989). V roce 1987 opustila Comédie-Française, ale její filmová kariéra zůstala ve stínu její bohaté divadelní činnosti. Svůj filmový debut uskutečnila v roce 1966 ve snímku Le Saut Christiana de Chalonge a úspěch zaznamenala v roce 1969 s filmem La Chasse royale po boku Clauda Brasseura. Její filmografie čítá více než osmdesát filmů. Hrála ve velkých produkcích jako The Sergeant (1968), Dien Bien Phu (1991) nebo Noce blanche (1989), za který byla nominována na Césara za nejlepší herečku ve vedlejší roli. Ztvárnila také role v intimnějších autorských filmech, jako je Vincent, François, Paul et les autres (1974) po boku Yvese Montanda. V novém tisíciletí se ve filmu zaměřila především na projekty mladých režisérů, například Ecoute le temps Alanté Kavaïté (2007), L'Enfance du mal Oliviera Coussemacqa (2010) a Avant l'aube Raphaëla Jacoulota (2011). Mezi její další filmy patří Le Coeur des hommes (2003) a jeho pokračování Le Coeur des hommes 2 (2006), L'Art (délicat) de la séduction (2001), 15 août (2000), Coup de jeune (1993) a Aqui d'el rei! (1991). Významné filmové role Jedním z jejích nejvýznamnějších filmů je The Man Who Sleeps (Un homme qui dort) z roku 1974 režiséra Bernarda Queysanna, kde ztvárnila vypravěčku. Film pojednává o 25letém studentovi v Paříži, který se stává lhostejným ke světu kolem sebe a následně pociťuje silný pocit odcizení a beznaděje. Dalším významným filmem v její kariéře je Noce Blanche (White Wedding) z roku 1989, romantické drama režiséra Jeana-Clauda Brisseaua. Ve filmu hrála po boku Vanessy Paradis a Bruna Cremera. Za svůj výkon v roli Catherine Hainaut byla nominována na Césara za nejlepší herečku ve vedlejší roli. Film byl velmi úspěšný a kritici ocenili její herecký výkon, přestože její role byla poněkud upozaděna. V roce 2003 se objevila ve filmu Le Cœur des hommes (The Heart of Men), francouzské komediálně-dramatické produkci režiséra Marca Esposita, kde ztvárnila roli Françoise. Film měl dvě pokračování: Le coeur des hommes 2 (2007) a Le coeur des hommes 3 (2013). Osobní život Ludmila Mikaël je matkou herečky Mariny Hands, která získala Césara za nejlepší herečku v roce 2007. Marina je dcerou Ludmily a britského divadelního režiséra Terryho Handse. Paralelně se svou filmovou kariérou se Ludmila Mikaël nadále věnovala divadlu. V roce 1992 získala Molièra za nejlepší herečku za svou roli v inscenaci Célimène et le Cardinal a byla na tuto cenu několikrát nominována. Její divadelní kariéra je považována za bohatší a uznávanější než její filmová dráha. Ludmila Mikaël patří k nejvýznamnějším francouzským herečkám své generace, která dokázala propojit klasické divadelní umění s filmovou tvorbou a zanechala nesmazatelnou stopu v kulturním dědictví Francie.