Carlo Lizzani

Carlo Lizzani (3. dubna 1922 – 5. října 2013) byl italský filmový režisér, scenárista a kritik. Narodil se v Římě a stal se jednou z klíčových postav italského neorealismu. Během druhé světové války se aktivně účastnil římského odboje jako partyzán po boku osobností jako Carla Capponi, Ezio Malatesta a Filiberto Sbardella. Později se připojil k Italské komunistické straně se svým bratrancem Cesarem Gattim. Začátky kariéry a scenáristická tvorba Před druhou světovou válkou Lizzani pracoval jako scenárista na filmech jako Germany Year Zero Roberta Rosselliniho, The Mill on the Po Alberta Lattuady (oba 1948) a Bitter Rice Giuseppe De Santise (1949). Za scénář k filmu Bitter Rice získal nominaci na Oscara za nejlepší původní příběh. Psal scénáře pro renomované režiséry jako Aldo Vergano, Giuseppe De Santis, Roberto Rossellini a Alberto Lattuada. Režijní debut a neorealistické filmy Svůj režijní debut uskutečnil dokumentárním filmem Nel Mezzogiorno qualcosa è cambiato (1950) a poté celovečerním filmem Achtung! Po režii dokumentárních filmů debutoval jako režisér celovečerních filmů uznávaným válečným dramatem Attention! Bandits! (1951). Začal psát neorealistické filmy, poté režíroval vlastní, často o odboji (například Achtung! Banditi! z roku 1951). Významné filmy 50. a 60. let Respektovaný za své oceněné drama Chronicle of Poor Lovers (1954), prokázal se jako solidní režisér žánrových filmů, zejména kriminálních filmů jako The Violent Four (1968) a Crazy Joe (1974) nebo kriminální komedie Roma Bene (1971). Chronicle of Poor Lovers (1954) vyhrál Mezinárodní cenu v Cannes a byl finalistou Zlaté palmy. Jeho film Gold of Rome (1961) zkoumal události kolem konečné deportace židů z Říma a římského zátahu, grande razzia, z října 1943. Úspěchy konce 60. let Za svůj film z roku 1968 Bandits in Milan vyhrál cenu David di Donatello jako nejlepší režisér a cenu Nastro d'Argento za nejlepší scénář. The Violent Four (1968) a Love & Anger (1969) oba vyhrály Zlatého medvěda v Benátkách. Jeho nejznámější díla zahrnují The Violent Four (1968) a Celluloide (1996), a jako scenárista byl nominován na Oscara za Bitter Rice (1949). Pozdější tvorba a televizní práce Lizzani často pracoval pro italskou televizi v 80. letech a řídil Mezinárodní filmový festival v Benátkách po čtyři ročníky, od roku 1979 do 1982. Za svůj film z roku 1996 Celluloide, který pojednává o natáčení Rome, Open City, obdržel další cenu David di Donatello za svůj scénář. V roce 1998 Lizzani publikoval Attraverso il Novecento, sbírku svých různých spisů, včetně anekdot ze světa neorealistického italského filmu. V roce 2007 napsal svou autobiografii Il mio lungo viaggio nel secolo breve. Osobní život a odkaz Od roku 1949 byl ženatý s malířkou Edith Bieber, kterou potkal v Berlíně během natáčení filmu Roberto Rosselliniho Germania anno zero. Při přípravě filmu L'orecchio del potere ("The Ear of Power", projekt, který kultivoval od konce devadesátých let s názvem Operazione Appia Antica), Lizzani spáchal sebevraždu v Římě ve věku 91 let, když skočil z balkonu svého bytu ve Via dei Gracchi 5. října 2013. V roce 2014 jeho rodina založila Cenu Lizzaniho na jeho počest, která se stala jednou z doprovodných akcí Benátského filmového festivalu a je určena italským distributorům, kteří dali více prostoru kvalitnímu filmu v kinech.