Koprodukční velkofilm Caligula vypráví děsivý příběh stejnojmenného římského císaře a tyrana, ale jeho kinematografická pověst z něj činí ještě atraktivnější záležitost. Kdo může za to, že něco tak velkolepého bylo ještě velkolepěji zpackáno? A co byl onen původní záměr díla?
Články 3
Snímky z 20. let bývají vzrušující pro filmové historiky, avšak běžné publikum u nich pociťuje zub času až příliš silně. Přesto existují výjimky, které dokázaly zestárnout s takovou grácií, že dodnes nechávají diváckou obec v němém úžasu. Platí to třeba pro řadu děl Sergeje Ejzenštejna včetně jeho prvotiny Stávka. Navzdory faktu, že ideologie těchto filmů je značně pomýlená.
Osmačtyřicetiletý režisér a scenárista Václav Kadrnka patří k nejosobitějším autorům současné české kinematografie. Jeho debut Osmdesát dopisů vyprávěl o přípravách na emigraci v 80. letech. Křižáček, v němž hrál Karel Roden, byl zase jakousi středověkou meditaci o hledání ztraceného syna. Třetí autorův počin je opět osobní a tentokrát se odehrává v současnosti – zachycuje několik dnů v životě rodiny, která navštěvuje u nemocničního lůžka starého otce v kómatu. Klíčovou otázkou zůstává, zda je film vybroušením určité metody či vidění světa, nebo zda už jde o překročení limitů psychické únosnosti většiny publika.