Kay Johnson

Kay Johnson (Catherine Townsend Johnson), narozena 29. listopadu 1904 v Mount Vernon, New York, zemřela 17. listopadu 1975 ve Waterfordu, Connecticut, byla americká divadelní a filmová herečka. Počátky kariéry a divadelní úspěchy Kay Johnson byla dcerou architekta Thomase R. Johnsona, který se podílel na návrhu několika významných budov v New Yorku, včetně Woolworth Building a New York Customs House. Během studia na Drew Seminary se rozhodla pro hereckou dráhu a přestoupila na American Academy of Dramatic Arts. Její profesionální divadelní debut přišel v roce 1923 v inscenaci Go West, Young Man. Na Broadwayi následně účinkovala v řadě her, mezi které patřily The Morning After (1925), One of the Family (1925), No Trespassing (1926), Crime (1927) a A Free Soul (1928). Právě během účinkování v A Free Soul poznala herce, producenta a režiséra Johna Cromwella, za kterého se v říjnu 1928 provdala. Společně se přestěhovali do Kalifornie, kde ji Cromwell režíroval v divadelní inscenaci The Silver Cord. Filmová kariéra Její výkon v The Silver Cord upoutal pozornost Cecila B. DeMilla, který ji v roce 1929 obsadil do svého filmu Dynamite po boku Charlese Bickforda a Conrada Nagela. Ačkoliv film získal vlažné recenze, Kay Johnson, která během natáčení podstoupila operaci slepého střeva, byla okamžitě zpozorována. V následujícím roce 1930 se objevila v několika filmech, včetně The Ship from Shanghai, This Mad World, Billy the Kid a The Spoilers, kde hrála po boku Garyho Coopera. Téhož roku ztvárnila titulní roli v DeMillově filmu Madam Satan, který je považován za jeden z nejpodivnějších filmů, jaké DeMille kdy natočil. V tomto pre-code muzikálu ztvárnila Johnson manželku, která se snaží získat zpět pozornost svého nevěrného manžela tím, že se na maškarním plese vydává za tajemnou svůdnici. Vrchol kariéry Mezi její nejvýznamnější role patřila postava paní Phyllis Dickson ve filmu American Madness (1932) režiséra Franka Capry. V roce 1934 ztvárnila roli Nory v klasickém díle W. Somerseta Maughama Of Human Bondage, které režíroval její manžel John Cromwell. V tomto filmu vytvořila romantický trojúhelník s postavami ztvárněnými Leslie Howardem a Bette Davis. Cromwell ji režíroval i v dalších filmech, včetně This Man Is Mine (1934), Village Tale (1935), Jalna (1935) a Son of Fury: The Story of Benjamin Blake (1942). Mezi její další významné filmy patřily White Banners (1938), The Real Glory (1939) a Mr. Lucky (1943). Osobní život a závěr kariéry S Johnem Cromwellem měli dva syny, z nichž jeden, James Cromwell, se později stal uznávaným charakterním hercem. Po rozvodu s Cromwellem v pozdních 40. letech se Kay Johnson rozhodla stáhnout z veřejného života. Její poslední filmovou rolí byla neuznaná role Jane Clemens ve filmu The Adventures of Mark Twain (1944), ačkoliv některé zdroje uvádějí, že se ještě objevila v britském filmu Jivaro (také známém jako Lost Treasure of the Amazon) v roce 1954. Po odchodu z Hollywoodu se vrátila k divadlu a v roce 1945 vystupovala s Ralphem Bellamym v inscenaci State of the Union. Kay Johnson zemřela 17. listopadu 1975 ve věku 70 let na infarkt ve svém domě ve Waterfordu v Connecticutu.