Branimir Tori Jankovic

Branimir Tori Janković, narozen 10. října 1934 v Bare u Kragujevce v Srbsku (tehdejší Jugoslávie), zemřel 31. července 1978 v Bělehradě, byl významný jugoslávský herec, režisér a scenárista. Herecké začátky a vzdělání Branimir Tori Janković se narodil jako nejstarší ze čtyř dětí učitelů Aleksandra a Nadeždy Jankovićových. V roce 1958 absolvoval studium herectví na Fakultě dramatických umění v Bělehradě ve třídě profesora Josipa Kulundžića. V diplomové inscenaci "Laža i paralaža" v Národním divadle v Bělehradě ztvárnil roli barona Goliće. Ve stejném ročníku s ním studovali později významní jugoslávští herci jako Velimir "Bata" Živojinović, Nikola Simić či Ružica Sokić. Herecká kariéra Svou filmovou dráhu zahájil v roce 1957 rolí v kriminálním dramatu Mali čovek režiséra Živana "Žiky" Čukuliće. Následně spolupracoval s mnoha významnými jugoslávskými režiséry. S Vladimirem Pogačićem natočil filmy Subotom uveče (1957) a Sam (1959), s Jovanem Živanovićem filmy Te noći (1958), Čudna devojka (1962) a Ostrva (1963). S režisérem Mladomirem "Purišou" Đorđevićem spolupracoval na filmech Leto je krivo za sve (1961) a San (1966). Mezinárodní zkušenost získal spoluprací s německým režisérem Robertem Siodmakem ve filmech Der Schatz der Azteken (Blago Asteka, 1965) a Die Pyramide des Sonnengottes (Piramide boga sunca, 1965), kde ztvárnil roli Pantea. Celkem se jako herec objevil přibližně ve třiceti filmech. Režijní a scenáristická tvorba V druhé polovině 60. let se Janković začal prosazovat jako scenárista. Napsal scénáře k filmům Povratak (1966, režie Živojin Pavlović), Pohod (1968, režie Đorđe Kadijević) a Quo vadis Živorade (1968, režie Milo Đukanović). Svůj režijní debut Krvava bajka (Bloody Tale) natočil v roce 1969 podle vlastního scénáře inspirovaného stejnojmennou básní Desanky Maksimović. Film pojednává o malých čističích bot v Kragujevci, které v roce 1941 okupanti odvádějí na popravu spolu s dospělými. Za tento film získal Stříbrnou arenu na festivalu v Pule v roce 1970 a v Karlových Varech téhož roku obdržel ocenění Zlatá růže Lidice. Vrchol tvůrčí kariéry Po úspěchu svého debutu pokračoval v režijní tvorbě dalšími filmy podle vlastních scénářů: Dan duži od godine (1971) o ničivém zemětřesení v Banja Luce v roce 1969, Zvezde su oči ratnika (The Stars Are the Eyes of the Warriors, 1972) o dětech ze srbské vesnice, které se během války snaží svými podpisy zachránit učitele před popravou, Mirko i Slavko (1973), hraná adaptace populárního jugoslávského komiksu o dvou mladých partyzánských kurýrech za druhé světové války, a Crvena zemlja (Massacre at Noon, 1975), film o masakru v srbském městě Kraljevo během druhé světové války, kdy německá armáda uplatňovala politiku zabíjení 100 srbských rukojmí za každého zabitého německého vojáka. Jankovićova filmová tvorba se vyznačovala silným vlasteneckým cítěním a často se vracela k tématům druhé světové války a tragickým událostem v dějinách Srbska. Jeho filmy kombinovaly historickou přesnost s emotivním vyprávěním a získaly si uznání jak domácího, tak mezinárodního publika. Branimir Tori Janković zemřel předčasně ve věku pouhých 43 let, zanechal však za sebou významné dílo, které přispělo k rozvoji jugoslávské kinematografie.