Shintarô Ishihara

Shintarô Ishihara (石原 慎太郎, Ishihara Shintarō; 30. září 1932, Kóbe, Japonsko – 1. února 2022, Tokio, Japonsko) byl japonský spisovatel, scenárista, režisér a politik. Jeho mnohostranná kariéra zahrnovala významné úspěchy v literatuře a filmu, než se později stal prominentním politikem a guvernérem Tokia. Raný život a literární úspěch Ishihara vyrůstal v Zushi v prefektuře Kanagawa, v oblasti Velkého Tokia. Jeho otec Kiyoshi Ishihara byl zaměstnancem, později generálním manažerem lodní společnosti. V roce 1952 nastoupil na prestižní Hitotsubashi University, kde studoval až do roku 1956. Pouhé dva měsíce před promocí získal Akutagawovu cenu, nejprestižnější japonské literární ocenění, za román Taiyō no kisetsu (Season of the Sun). Tento úspěch ho katapultoval mezi nejvýznamnější mladé japonské autory a položil základy jeho budoucí kariéry v umění i politice. Filmová kariéra Ishiharův literární úspěch rychle vedl k jeho vstupu do filmového průmyslu. Jeho román Season of the Sun byl adaptován do filmu v roce 1956, přičemž Shintarô napsal scénář a jeho mladší bratr Yujiro Ishihara v něm ztvárnil vedlejší roli. Tento film odstartoval fenomén známý jako "taiyozoku" (Sluneční kmen) – hnutí zobrazující bohatou, znuděnou a nihilistickou japonskou mládež v poválečném období. Ještě významnější byl jeho scénář k filmu Kurutta kajitsu (Crazed Fruit) z roku 1956, adaptaci jeho vlastního románu. Film režírovaný Kô Nakahirou vyvolal kontroverzi svým odvážným zobrazením sexuální revoluce mezi privilegovanou japonskou mládeží. Ishihara ve filmu nejen napsal scénář, ale také se v něm objevil jako herec. Crazed Fruit se stal jedním z nejvlivnějších děl japonské kinematografie, které předznamenalo japonskou novou vlnu. V následujících letech Ishihara pokračoval v psaní scénářů pro významné filmy, včetně noir snímků I Am Waiting (1957) a Rusty Knife (1958). V roce 1962 spolurežíroval segment v mezinárodním filmu Love at Twenty, kde pracoval po boku takových režisérů jako François Truffaut, Marcel Ophüls, Renzo Rossellini a Andrzej Wajda. Jedním z jeho nejvýznamnějších literárních příspěvků k japonské kinematografii byl román, který se stal základem pro film Pale Flower (1964) režiséra Masahira Shinody. Tento film noir o propuštěném yakuzovi, který se zaplete s tajemnou gamblerkou, je považován za klenot japonské nové vlny a Roger Ebert ho zařadil mezi velké filmy. Ishihara se také objevil jako herec v šesti filmech, včetně Crazed Fruit (1956) a The Hole (1957). V raných 60. letech se soustředil na psaní, včetně divadelních her, románů a dokonce i muzikálové verze Ostrova pokladů. Vedl také divadelní společnost a podnikal dobrodružné cesty, včetně návštěvy severního pólu a cesty na motorce napříč Jižní Amerikou. Politická kariéra V roce 1968 Ishihara vstoupil do politiky, když byl zvolen do Horní komory japonského parlamentu za Liberálně-demokratickou stranu (LDP). V roce 1972 přešel do Dolní komory. Během své politické kariéry zastával funkci generálního ředitele Agentury pro životní prostředí (1976-1977) a ministra dopravy (1987-1988). V roce 1989 spolunapsal s předsedou společnosti Sony Akio Moritou nacionalistickou esej "The Japan That Can Say No", která vyvolala mezinárodní pozornost svou kritikou vztahů mezi Japonskem a USA. V roce 1995 opustil LDP na protest proti zavedenému politickému systému a v roce 1999 byl zvolen guvernérem Tokia jako nezávislý kandidát. Tuto funkci zastával až do roku 2012. Pozdější léta a odkaz I během své politické kariéry Ishihara zůstal aktivní v umělecké sféře. Jeho poslední filmový kredit byl jako výkonný producent, scenárista a herec ve filmu Aokigahara z roku 2012, který se odehrává v japonském "lese sebevrahů". V říjnu 2021 byl Ishiharovi diagnostikován karcinom slinivky břišní a 1. února 2022 zemřel ve svém domě v Tokiu ve věku 89 let. Shintarô Ishihara zůstává kontroverzní, ale významnou postavou japonské kultury a politiky. Jeho literární a filmová tvorba, zejména díla spojená s hnutím "taiyozoku", zásadně ovlivnila japonskou kinematografii a zachytila pocity odcizení a nihilismu poválečné japonské mládeže. Jeho filmy jako Crazed Fruit a Pale Flower jsou dodnes považovány za klasická díla japonského filmu a předchůdce japonské nové vlny.