Vida Hope

Vida Hope (16. prosince 1910 – 23. prosince 1963) byla britská divadelní a filmová herečka, která se také věnovala režii divadelních inscenací. Narodila se v Liverpoolu v Lancashiru do rodiny s divadelním zázemím, což ovlivnilo její pozdější kariéru. Začátky kariéry Navzdory divadelnímu prostředí, ze kterého pocházela, jí bylo v mládí zakázáno věnovat se herectví. V 16 letech proto začala pracovat jako písařka v reklamní agentuře, kde se později vypracovala na pozici copywriterky. Přesto se aktivně zapojovala do amatérského divadla, kde se jí podařilo získat hlavní role v hrách Shawa, Ibsena a Čechova. Její profesionální kariéra začala v roce 1939, kdy po roli Víly Splněné-Touhy v pantomimě The Babes in the Wood v Unity Theatre v Londýně dostala nabídku od Herberta Farjeona do The Little Revue, kde působila více než tři roky. V roce 1940 podporovala a navázala silné přátelství s Dirkem Bogardem při jeho prvním vystoupení ve West Endu ve hře Diversions. Během druhé světové války se stala pravidelnou zpěvačkou v Players' Theatre. Filmová kariéra Vida Hope se na filmovém plátně objevila v řadě významných britských snímků poválečné éry. Její filmová kariéra začala v roce 1945 rolí ve filmu The Way to the Stars. V roce 1947 se objevila hned v několika filmech, které upevnily její pozici charakterní herečky. V adaptaci Dickensova románu The Life and Adventures of Nicholas Nickleby ztvárnila postavu Fanny Squeers. Téhož roku si zahrála paní Kirbyovou v prvním z tzv. Ealing komedií, filmu Hue and Cry, který režíroval Charles Crichton. Jednou z jejích nejvýraznějších rolí byla postava paní Fenshawové ve filmu They Made Me a Fugitive (v USA uváděném jako I Became a Criminal). V tomto noir snímku z roku 1947 ztvárnila psychicky narušenou ženu, která poskytne úkryt uprchlému vězni (Trevor Howard), ale následně se ho pokusí přesvědčit, aby zavraždil jejího alkoholického manžela. Když odmítne, sama manžela zastřelí a pokusí se vraždu svést na uprchlíka. V roce 1951 se objevila v jedné ze svých nejznámějších rolí po boku Aleca Guinnesse v oscarovém filmu The Man in the White Suit jako Bertha. V tomto satirickém sci-fi snímku z produkce Ealing Studios ztvárnila odborářskou předákyni, která je jednou z mála spojenkyň hlavního hrdiny, vynálezce látky, jež se nikdy neušpiní ani neopotřebuje. Mezi její další filmy patří It Always Rains on Sunday (1949), Angels One Five (1952) a Lease of Life (1954) s Robertem Donatem. Divadelní režie Vedle herectví se Vida Hope věnovala také divadelní režii. Objevila se v řadě rolí v inscenaci Peera Gynta v New Theatre v Londýně (1944-45). V roce 1953 režírovala londýnskou produkci muzikálu The Boy Friend (a je také uvedena jako režisérka na nahrávce "původního obsazení" z roku 1954 s Julie Andrews). Dále režírovala Valmouth v Lyric Theatre v Hammersmithu (1958) a obnovenou inscenaci The Boy Friend v Bristol Hippodrome (1958-59). Osobní život a odkaz Vida Hope byla vdaná za filmového střihače a režiséra Dereka Twista a objevila se v několika jeho filmech. Její život a kariéra byly tragicky ukončeny 23. prosince 1963, kdy zemřela při dopravní nehodě v Chelmfordu v Essexu ve věku 53 let. Jako herečka byla Vida Hope často obsazována do rolí drsných nebo zlomyslných žen, které dokázala uchopit a vdechnout jim život. Byla všestranně talentovanou ženou, která kromě herectví a režie navrhovala také kostýmy. Její výrazný herecký projev a schopnost ztvárnit komplexní ženské postavy z ní učinily jednu z pozoruhodných britských charakterních hereček poválečné éry.