Paul Hoffmann

Paul Hoffmann (25. března 1902, Düsseldorf, Německo – 2. prosince 1990, Vídeň, Rakousko) byl významný německý herec a divadelní režisér, který se stal jednou z klíčových osobností německojazyčného divadla 20. století. Jako syn divadelního autora a kritika získal Hoffmann solidní vzdělání v oblasti humanitních věd. Studoval germanistiku, dějiny umění a filozofii na univerzitách v Marburgu, Kolíně nad Rýnem a Würzburgu, kde v roce 1924 dokončil doktorát prací o vídeňském dramatikovi a řediteli Burgtheateru Johannu Ludwigu Deinhardsteinovi. Přestože neměl formální herecké vzdělání, jeho talent byl objeven během studentských představení, kdy svým přesvědčivým výkonem zaujal natolik, že získal angažmá v městském divadle ve Würzburgu. Jeho divadelní kariéra začala v roce 1924 právě v městském divadle ve Würzburgu. O rok později působil v městském divadle v Aachenu a v roce 1926 přešel do divadla v Geře pod vedením Waltera Bruna Iltze. Zásadní zlom v jeho kariéře přišel v roce 1927, kdy získal angažmá v Schauspielhaus Dresden (Drážďanské činoherní divadlo). Zde ztvárnil řadu významných rolí, mezi nimiž vynikl jako Mefisto ve Faustovi, Jago v Othellovi, Franz Moor v Loupežnících a v titulních rolích Hamleta a Fiesca. Po druhé světové válce, v roce 1946, přešel do Württemberského státního divadla ve Stuttgartu, kde v roce 1950 převzal umělecké vedení. Od roku 1952 do 1957 zde působil jako divadelní ředitel. Během svého stuttgartského období ztvárnil například roli generála Harrase v díle Des Teufels General (Ďáblův generál) a titulní roli v Pirandellově hře Jindřich IV. Jako režisér zde inscenoval mimo jiné Lessingova Nathana Moudrého a Millerovu hru Smrt obchodního cestujícího. V roce 1959 přijal angažmá ve vídeňském Burgtheateru, kde později, v letech 1968 až 1971, působil jako ředitel (nastoupil po Ernstu Haeussermanovi). K jeho nejvýznamnějším rolím ve Vídni patřily Octavio Piccolomini (Valdštejn), Kreon (Médea), Mohr (Loupežníci), Shaw (Geliebter Lügner) a Striese (Raub der Sabinerinnen), stejně jako Harrass (Ďáblův generál). Jeho poslední rolí v Burgtheateru byl Attinghausen (Vilém Tell). Jako režisér v Burgtheateru inscenoval mimo jiné hry Don Carlos, Hra na zámku, Smrt obchodního cestujícího, Marie Stuartovna a Nathan Moudrý. Vedle své divadelní kariéry se Hoffmann prosadil i ve filmu. Mezi jeho nejznámější filmové role patří účinkování ve snímcích Fanny Elssler (1937), Hedda Gabler (1963) a Die Entlassung (1942). Ve filmu Fanny Elssler z roku 1937, který režíroval Paul Martin s Lilian Harvey v hlavní roli, ztvárnil Hoffmann postavu knížete Klemense von Metternicha, který nařídí svému pomocníkovi Friedrichu Gentzovi, aby zabránil vévodovi z Reichstadtu – synovi Napoleona a dědici francouzského trůnu – přemýšlet o francouzské politice. V historickém dramatu Die Entlassung (Propuštění) z roku 1942, které režíroval Wolfgang Liebeneiner, hrál Hoffmann roli hraběte Waldersee po boku Emila Janningse, který ztvárnil hlavní postavu Otto von Bismarcka. V 60. letech se Hoffmann věnoval také televizní režii. Natočil dvě televizní produkce – "Hedda Gabler" (1963) a "Moral" (1967). V televizním filmu Hedda Gabler z roku 1963, který sám režíroval, si zahrál roli soudce Bracka. Film pojednává o Heddě Gablerové, která se cítí udušená svým nudným manželstvím a je vzrušená, když se dozví, že se do města vrátil její bývalý milenec. Za své umělecké zásluhy získal Hoffmann řadu ocenění. V roce 1969 mu byl udělen Velký spolkový záslužný kříž Spolkové republiky Německo, v roce 1974 obdržel medaili Josefa Kainze, v roce 1977 Albin-Skoda-Ring, v roce 1982 Grillparzerův prsten a v roce 1987 čestný prsten města Vídně. Po své smrti získal čestný hrob na vídeňském Ústředním hřbitově (skupina 40, číslo 162). Paul Hoffmann zemřel 2. prosince 1990 ve Vídni ve věku 88 let, zanechávaje za sebou bohaté umělecké dědictví jako jeden z nejvýznamnějších představitelů německojazyčného divadla a filmu 20. století.