?

Pro výpočet aktuálního kariérního skóre využíváme uživatelské hodnocení u filmů a seriálů skrz celou kariéru tvůrce. Největší váhu pro výpočet mají poslední díla kariéry. Výsledné číslo ovlivňuje také popularita, oblíbenost a získání filmového ocenění.

Pro výpočet kariérního skóre nebyly splněny podmínky.

Alexandre Gnatalli: Filmy a seriály

  • Rio Zona Norte
    Rio Zona Norte (1957)
    Film
    Espírito da Luz Soares působí jako učitel samby. Nešťastnou náhodou vypadne z vlaku. Zatímco čeká na záchranu, promítá si v mysli svůj život. My se tak stáváme svědky barvitého líčení trampot i radostí inspirovaných skutečným životem muzikanta Zé Ketiho.

    Nelson Pereira dos Santos prošel roku 1956 obdobím velkých změn, které ovlivnily i jeho tvorbu. Nejdříve odjel do Paříže na kongres organizovaný francouzskými komunisty (setkal se tam i s Cesarem Zavattinim, kterého obdivoval) a poté na festival do Karlových Varů. Československo ho mimo jiné okouzlilo i procesem probíhající destalinizace, o čemž napsal do novin Brazilské komunistické strany. Naplněn dojmy z evropského pobytu dopisuje definitivní verzi scénáře filmu Severní předměstí Ria, které s již dokončeným Rio čtyřicet stupňů a zamýšleným Jižním předměstím Ria mělo tvořit trilogii. Severní předměstí Ria bylo natočeno za pouhých 62 dnů na počátku roku 1957. Na rozdíl od Rio čtyřicet stupňů, kde není individuální hrdina, se tentokrát dos Santos zaměřil na postavu hudebníka Espírito da Luz Soares (Grande Otelo), pro jehož příběh se inspiroval životem svého přítele a hudebníka Zé Ketiho (ve filmu se objeví v epizodní roli skladatele Alaora Costy). Oproti předchozímu filmu šlo o mnohem profesionálnější práci. Natáčelo se ve studiích Flama Cinematográfica a se zkušenými filmaři i herci. Během natáčení došlo také ke klíčovému setkání s Glauberem Rochou, jenž se jednou dostavil na natáčení a Nelson Pereira dos Santos mu umožnil pracovat na pozici pomocné síly. Nicméně budoucí rebel na to v knize Revolução do Cinema Novo vzpomíná velmi pozitivně. Snímek předznamenává nastupující cinema novo a přitom reflektuje levicové smýšlení režiséra, který se pokusil ukázat život obyčejných lidí bojujících o každodenní živobytí. Kritika film nepřijala a obviňovala autora z nedostatečného (neo)realismu. Nelson Pereira dos Santos reagoval na tyto výtky slovy: „Kritika se příliš upjala na neorealismus a přitom můj film s ním nemá nic společného. Šlo mi o dílo mnohem psychologičtější než v případě předchozího filmu. Vše se vlastně odehrává v mysli skladatele, který vypráví příběh svého života.“ Bohužel distribuce byla velmi omezená, takže z obchodního hlediska byl film katastrofou. Kromě jiného byl považován za projev určitých revolučních nálad. Režisér musel přistoupit k natáčení zakázkových filmů, aby se uživil, také pracoval jako novinář. Na další film musel čekat tři roky.

    (David Čeněk, LFŠ 2007)
    Žánry:Drama
    Hrají:Grande OteloJece ValadãoPaulo GoulartMaria PetarMalu MaiaHaroldo de Oliveira
    Režie:Nelson Pereira dos Santos
    78%
    Espírito da Luz Soares působí jako učitel samby. Nešťastnou náhodou vypadne z vlaku. Zatímco čeká na záchranu, promítá si v mysli svůj život. My se tak stáváme svědky barvitého líčení trampot i radostí inspirovaných skutečným životem muzikanta Zé Ketiho.

    Nelson Pereira dos Santos prošel roku 1956 obdobím velkých změn, které ovlivnily i jeho tvorbu. Nejdříve odjel do Paříže na kongres organizovaný francouzskými komunisty (setkal se tam i s Cesarem Zavattinim, kterého obdivoval) a poté na festival do Karlových Varů. Československo ho mimo jiné okouzlilo i procesem probíhající destalinizace, o čemž napsal do novin Brazilské komunistické strany. Naplněn dojmy z evropského pobytu dopisuje definitivní verzi scénáře filmu Severní předměstí Ria, které s již dokončeným Rio čtyřicet stupňů a zamýšleným Jižním předměstím Ria mělo tvořit trilogii. Severní předměstí Ria bylo natočeno za pouhých 62 dnů na počátku roku 1957. Na rozdíl od Rio čtyřicet stupňů, kde není individuální hrdina, se tentokrát dos Santos zaměřil na postavu hudebníka Espírito da Luz Soares (Grande Otelo), pro jehož příběh se inspiroval životem svého přítele a hudebníka Zé Ketiho (ve filmu se objeví v epizodní roli skladatele Alaora Costy). Oproti předchozímu filmu šlo o mnohem profesionálnější práci. Natáčelo se ve studiích Flama Cinematográfica a se zkušenými filmaři i herci. Během natáčení došlo také ke klíčovému setkání s Glauberem Rochou, jenž se jednou dostavil na natáčení a Nelson Pereira dos Santos mu umožnil pracovat na pozici pomocné síly. Nicméně budoucí rebel na to v knize Revolução do Cinema Novo vzpomíná velmi pozitivně. Snímek předznamenává nastupující cinema novo a přitom reflektuje levicové smýšlení režiséra, který se pokusil ukázat život obyčejných lidí bojujících o každodenní živobytí. Kritika film nepřijala a obviňovala autora z nedostatečného (neo)realismu. Nelson Pereira dos Santos reagoval na tyto výtky slovy: „Kritika se příliš upjala na neorealismus a přitom můj film s ním nemá nic společného. Šlo mi o dílo mnohem psychologičtější než v případě předchozího filmu. Vše se vlastně odehrává v mysli skladatele, který vypráví příběh svého života.“ Bohužel distribuce byla velmi omezená, takže z obchodního hlediska byl film katastrofou. Kromě jiného byl považován za projev určitých revolučních nálad. Režisér musel přistoupit k natáčení zakázkových filmů, aby se uživil, také pracoval jako novinář. Na další film musel čekat tři roky.

    (David Čeněk, LFŠ 2007)
    Žánry:Drama
    Hrají:Grande OteloJece ValadãoPaulo GoulartMaria PetarMalu MaiaHaroldo de Oliveira
    Režie:Nelson Pereira dos Santos
    1
  • Rio 40 stupňů
    Rio 40 stupňů (1955)
    Film

    Pět dětí z chudinského předměstí Ria de Janeiro se dělí o nejlepší místa prodeje. Na každém z nich jsme svědky příběhu typického pro každodenní život hlavního města. To, co pro Francii znamenal film Nikdo mne nemá rád, tím je pro Brazílii Rio čtyřicet stupňů. Tento snímek zakázaný cenzurou je předzvěstí hnutí cinema novo.

    Humberto Mauro, Glauber Rocha a Nelson Pereira dos Santos tvoří triumvirát nejvíce citovaných brazilských režisérů, kteří nesmí chybět v žádné historii světového filmu. Právě třetí jmenovaný režisér je všestrannou osobností brazilského filmu, jenž na dlouhou dobu ovlivnil jeho tvář. Podílel se na činnosti filmového klubu v São Paulu. Již v roce 1949 vznikl nedokončený dokument o kampani za světový mír. V roce 1950 pak krátký film o životě mladých lidí na univerzitě, v továrně, na venkově, v armádě a na ulici. Oba snímky jsou pravděpodobně nenávratně ztraceny. První etapa je ohraničena roky 1949 a 1959. Tehdy získává zkušenosti jako asistent režie u Rodolfa Nanniho (absolvent pařížské filmové školy IDHEC), Alexe Vianyho a nahradil nemocného Paula Wanderleyho na natáčení Balança mas não cai. Zásadní je zkušenost s italským neorealismem, s nímž se v tomto období seznamuje. Zhruba v roce 1954 se rozhodne k samostatné režii filmu Rio čtyřicet stupňů. Z hlediska praktického vznikal film Rio čtyřicet stupňů způsobem značně typickým pro nastupující (většinou levicově smýšlející) generaci filmařů. Scénář filmu se nikomu nelíbil, tak založil Nelson Pereira dos Santos vlastní produkční společnost na bázi jakéhosi družstva. Nefunkční kameru jim zapůjčil Humberto Mauro, tehdejší ředitel Ústavu pro vzdělávací film. Když ji opravili, zorganizovali všechny přátele a začali natáčet, přestože Komunistická strana Brazílie doporučovala, aby Pereira dos Santos film realizoval až po revoluci. Po jeho dokončení musel navíc bojovat s cenzurou, která film uvolnila do distribuce až v březnu 1956 (tedy rok a půl po dokončení). Tato kronika brazilského velkoměsta nahlíženého z pozice těch nejchudších v sobě mísí humor a melodrama, děj je rozdělen do několika epizod a v kontextu domácí kinematografie jde o završení neorealistických tendencí (využití neherců a přirozeného prostředí, důraz na sociálně slabší vrstvy, kritické vyznění) převedených do Brazílie. Bohužel film byl vytěsněn z velkých kin ovládaných distributory chanchadas. Dostal se tedy jen k omezenému počtu diváků, kteří na takový druh poetiky nebyli připraveni. Spolu se Severním předměstím Ria tvoří tematický diptych, jenž se stal vzorem pro jádro skupiny cinema novo. Právě estetika bídy vycházející z natáčení v autentickém prostředí byla výhodou vně Brazílie, ale domácí diváci čekali natáčení v ateliéru, hudební čísla a evokaci hollywoodských zábavných filmů.

    (David Čeněk, LFŠ 2007)

    Žánry:Drama
    Hrají:Jece ValadãoGlauce RochaRoberto BataglinZé KetiAna BeatrizModesto De Souza
    Režie:Nelson Pereira dos Santos
    71%

    Pět dětí z chudinského předměstí Ria de Janeiro se dělí o nejlepší místa prodeje. Na každém z nich jsme svědky příběhu typického pro každodenní život hlavního města. To, co pro Francii znamenal film Nikdo mne nemá rád, tím je pro Brazílii Rio čtyřicet stupňů. Tento snímek zakázaný cenzurou je předzvěstí hnutí cinema novo.

    Humberto Mauro, Glauber Rocha a Nelson Pereira dos Santos tvoří triumvirát nejvíce citovaných brazilských režisérů, kteří nesmí chybět v žádné historii světového filmu. Právě třetí jmenovaný režisér je všestrannou osobností brazilského filmu, jenž na dlouhou dobu ovlivnil jeho tvář. Podílel se na činnosti filmového klubu v São Paulu. Již v roce 1949 vznikl nedokončený dokument o kampani za světový mír. V roce 1950 pak krátký film o životě mladých lidí na univerzitě, v továrně, na venkově, v armádě a na ulici. Oba snímky jsou pravděpodobně nenávratně ztraceny. První etapa je ohraničena roky 1949 a 1959. Tehdy získává zkušenosti jako asistent režie u Rodolfa Nanniho (absolvent pařížské filmové školy IDHEC), Alexe Vianyho a nahradil nemocného Paula Wanderleyho na natáčení Balança mas não cai. Zásadní je zkušenost s italským neorealismem, s nímž se v tomto období seznamuje. Zhruba v roce 1954 se rozhodne k samostatné režii filmu Rio čtyřicet stupňů. Z hlediska praktického vznikal film Rio čtyřicet stupňů způsobem značně typickým pro nastupující (většinou levicově smýšlející) generaci filmařů. Scénář filmu se nikomu nelíbil, tak založil Nelson Pereira dos Santos vlastní produkční společnost na bázi jakéhosi družstva. Nefunkční kameru jim zapůjčil Humberto Mauro, tehdejší ředitel Ústavu pro vzdělávací film. Když ji opravili, zorganizovali všechny přátele a začali natáčet, přestože Komunistická strana Brazílie doporučovala, aby Pereira dos Santos film realizoval až po revoluci. Po jeho dokončení musel navíc bojovat s cenzurou, která film uvolnila do distribuce až v březnu 1956 (tedy rok a půl po dokončení). Tato kronika brazilského velkoměsta nahlíženého z pozice těch nejchudších v sobě mísí humor a melodrama, děj je rozdělen do několika epizod a v kontextu domácí kinematografie jde o završení neorealistických tendencí (využití neherců a přirozeného prostředí, důraz na sociálně slabší vrstvy, kritické vyznění) převedených do Brazílie. Bohužel film byl vytěsněn z velkých kin ovládaných distributory chanchadas. Dostal se tedy jen k omezenému počtu diváků, kteří na takový druh poetiky nebyli připraveni. Spolu se Severním předměstím Ria tvoří tematický diptych, jenž se stal vzorem pro jádro skupiny cinema novo. Právě estetika bídy vycházející z natáčení v autentickém prostředí byla výhodou vně Brazílie, ale domácí diváci čekali natáčení v ateliéru, hudební čísla a evokaci hollywoodských zábavných filmů.

    (David Čeněk, LFŠ 2007)

    Žánry:Drama
    Hrají:Jece ValadãoGlauce RochaRoberto BataglinZé KetiAna BeatrizModesto De Souza
    Režie:Nelson Pereira dos Santos
    2

Našli jste chybu nebo něco chybí? Napište nám.