Mario Chiari

Mario Chiari se narodil 14. července 1909 ve Florencii v Toskánsku a byl italským produkčním designérem a výtvarníkem. Zemřel 8. dubna 1989 v Římě. Původně vyškolený jako architekt, vstoupil do filmového průmyslu v roce 1940 jako asistent režie a scenárista, ale od roku 1945 pracoval jako divadelní designér pod vedením Luchina Viscontiho a do roku 1952 se vypracoval na filmového produkčního designéra. Spolupráce s Luchinem Viscontim Mario Chiari se stal velmi vyhledávaným výtvarníkem, který se podílel na mnoha Viscontiho filmech, mezinárodních koprodukcích a příležitostných amerických filmech. Nejúžeji byl spojen s dílem Luchina Viscontiho, pro kterého nejprve vytvářel scény a kostýmy pro divadelní hry od roku 1947, poté navrhl několik jeho filmů včetně White Nights z roku 1957 a Ludwig z roku 1972. Možná nejsugestivnější práci Chiari provedl s Garbugliou v roce 1957, když v studiu vytvořil pro Viscontiho White Nights kulisu pseudo-Livorna, ponořenou do mlh z gázy, které obklopovaly herce a kameru jako v amniotickém vesmíru. Významné filmové projekty Chiari se proslavil prací na The Golden Coach z roku 1952 režiséra Jeana Renoira, kde se chromatické experimenty fotografie Clauda Renoira dokonale spojily se scénami, prostředími a kostýmy Jižní Ameriky téměř celé rekonstruované ve studiích Cinecittà. Pracoval také jako produkční designér na Felliniho filmu I Vitelloni z roku 1953, který se stal jedním z klíčových děl italské kinematografie. War and Peace z roku 1956, kolosální dílo Kinga Vidora, mu poskytlo příležitost rekonstruovat impozantní ruské scenérie s pomocí Gianniho Polidoriho, Garbuglia, Giulia Bonginiho a Piera Gherardího. Chiari se také podílel na velkých mezinárodních produkcích jako Barabbas z roku 1961 režiséra Richarda Fleischera, The Bible z roku 1966 Johna Hustona, Doctor Dolittle z roku 1967 opět Fleischera a King Kong z roku 1976 Johna Guillermina. Ocenění a pozdní dílo Za film Doctor Dolittle byl nominován na Oscara v kategorii Nejlepší výtvarné řešení. Posledním skutečně významným dílem byla scenografická výprava pro Viscontiho Ludwig z roku 1973, skutečný delirium dekadentismu na půli cesty mezi rafinovaností a kýčem. Mario Chiari byl spojen s fází překonávání neorealismu prostřednictvím spolupráce s Alessandrem Blasettim, Luchinem Viscontim a Albertem Lattuadou, přičemž věnoval zvláštní pozornost problémům barvy a plodnému vztahu mezi divadelní a filmovou scenografií. Odkaz a styl Chiari vyvinul přepychový, okázalý styl, kterým je nejlépe známý. Jeho příprava, založená také na scenografických volbách Viscontiho, ho učinila zvláště vhodným pro vytváření nádherných a propracovaných dekorací pro kostýmní filmy mimo neorealistické preference té doby a pro řešení problémů s barvou. Mario Chiari zanechal výraznou stopu v italské i mezinárodní kinematografii jako jeden z nejvýznamnějších produkčních designérů své generace.