Armen Dzhigarkhanyan

Armen Borisovič Dzhigarkhanyan (3. října 1935, Jerevan, Arménie – 14. listopadu 2020, Moskva, Rusko) byl sovětský, arménský a ruský herec, divadelní pedagog a režisér. Patřil mezi nejvýznamnější herecké osobnosti sovětské a postsovětské kinematografie a divadla. Počátky kariéry Armen Dzhigarkhanyan vyrůstal v rusky mluvícím prostředí a studoval na ruské škole, kde se seznámil se základy arménské i ruské kultury. Jeho matka Elena Vasiljevna byla vášnivou divadelní fanynkou a nepropásla jediné dramatické či operní představení. Po maturitě v roce 1952 se neúspěšně pokusil dostat na GITIS v Moskvě. Po návratu do Jerevanu pracoval v letech 1953-1954 jako asistent kameramana ve studiu Armenfilm. V roce 1954 byl přijat na Jerevanský umělecký a divadelní institut, kde studoval pod vedením režiséra Armena Gulakyana. Divadelní kariéra Svou hereckou kariéru zahájil v lednu 1955 ve hře podle divadelní hry Viktora Guseva Ivan Rybakov v Ruském dramatickém divadle Konstantina Stanislavského v Jerevanu. V témže roce byl přijat do Státního akademického divadla Sundukyana. Od prvního roku studia začal působit v Ruském divadle Stanislavského v Jerevanu, kde zůstal více než 10 let, až do roku 1967. V jediném arménském ruském divadle ztvárnil kolem 30 rolí, nejvýznamněji jako Vanya Kudryash ve hře Bouře Alexandra Ostrovského, Sergej v Irkutském příběhu Alexeje Arbuzova a Herec v Gorkého hře Na dně. Od počátku své divadelní kariéry prokazoval Dzhigarkhanyan úžasnou všestrannost, úspěšně ztvárňoval širokou škálu rolí v klasickém i současném repertoáru, včetně Shakespeara, Tennessee Williamse a moderních ruských autorů. V roce 1967 se přestěhoval do Moskvy, aby pokračoval v kariéře v divadle Lenkom. V roce 1969 se připojil k Akademickému divadlu Majakovského, kde působil téměř 30 let. V letech 1991-1996 vyučoval herectví na VGIK (Všeruský státní institut kinematografie). V roce 1996 založil na základě svého kurzu vlastní Moskevské dramatické divadlo pod vedením Armena Dzhigarkhanyána. Filmová kariéra Dzhigarkhanyan debutoval ve filmu v roce 1960 rolí Akopa ve snímku Landslide (Obval). Celonárodní uznání a start mimořádně plodné filmové kariéry mu přinesla role fyzika Artema Manvelyana ve filmu Hello, That's Me! (Barev Yes Em, 1966) režiséra Frunze Dovlatyana. Zásadní průlom v jeho kariéře představovala role starého kováře Usty Mukucha ve filmu Triangle (Yerankyuni, 1967) slavného arménského režiséra Henrika Malyana, která mu otevřela cestu k desítkám filmů v následujících desetiletích. Za tento výkon získal v roce 1975 Státní cenu Arménské republiky. Později se objevil v několika ikonických filmech, včetně role kapitána Ovečkina v The New Adventures of the Elusive Avengers (1968) a The Crown of the Russian Empire, or Once Again the Elusive Avengers (1971) režiséra Edmonda Keosayana. Komedie The Men (1973), rovněž režírovaná Keosayanem, se stala jedním z nejikoničtějších arménských filmů pozdního sovětského období a dnes stojí v centru Jerevanu socha jejích hlavních postav. Vrchol kariéry a uznání Počátkem 70. let se Dzhigarkhanyan stal jedním z nejpopulárnějších sovětských filmových herců, který se objevil ve více než 200 rolích, pokrývajících všechny žánry od situační komedie po historické dobrodružství, psychologické drama, thriller a kvalitní literární adaptace. V pětidílném televizním seriálu The Meeting Place Cannot Be Changed (1979), v hlavní roli s oblíbeným Vladimirem Vysockým, ztvárnil Dzhigarkhanyan postavu hrbatého Karpa, přezdívaného Gorbaty, vůdce gangu Černá kočka, což ho proslavilo u široké sovětské veřejnosti. Významnou roli ztvárnil také v sovětsko-francouzském filmu Teheran 43 (1981). V roce 1985 byl jmenován Národním umělcem Sovětského svazu. V roce 1989 exceloval v roli Mendela Krika ve filmu The Drayman and the King (Bindyuzhnik i korol), muzikálu založeném na dílech Isaaka Babela. V roce 2007 se objevil ve filmu The Vanished Empire, kde ztvárnil roli Sergejova dědečka. Pozdní kariéra a odkaz Celkem Dzhigarkhanyan ztvárnil více než 250 filmových rolí, čímž se stal nejobsazovanějším ruským hercem. Jeho postavy se obvykle vyznačovaly stoicismem, ironií a tichým vnitřním klidem, vyzařujícím drsný šarm, který s věkem jen rostl. S úmrtím Frunzika Mkrtchyana (1993), Khorena Abrahamyana (2004) a Sose Sargsyana (2013) zůstal Dzhigarkhanyan posledním významným arménským hercem sovětské éry. V posledních letech života trpěl Dzhigarkhanyan zdravotními problémy. Byl hospitalizován v březnu 2016 a lednu 2018. V dubnu 2018 byl znovu hospitalizován po srdečním infarktu a upadl do kómatu. Zemřel v Moskvě 14. listopadu 2020 na srdeční zástavu v důsledku selhání ledvin a dalších chronických onemocnění. Soustrast vyjádřili prezidenti Ruska Vladimir Putin a Arménie Armen Sarkissian, arménský premiér Nikol Pashinyan a moskevský starosta Sergej Sobjanin. Armen Dzhigarkhanyan zůstává jednou z nejvýznamnějších osobností sovětské a postsovětské kinematografie, jehož umělecký odkaz představuje specifický standard vzájemného obohacování arménské a ruské kultury.