Françoise Dorléac

Françoise Dorléac, francouzská filmová herečka, se narodila 21. března 1942 v Paříži. Pocházela z umělecké rodiny – jejím otcem byl herec Maurice Dorléac a její mladší sestrou Catherine Deneuve. Již od raného věku směřovala k herectví a po studiích na konzervatoři začala vystupovat nejprve v divadle a později se prosadila především ve filmu. V 60. letech patřila k výrazným tvářím francouzské kinematografie, a to jak díky své kráse, tak talentu a spolupráci s významnými režiséry své doby.

Françoise Dorléac debutovala na plátně koncem 50. let a postupně si získávala větší prostor v domácí kinematografii. Mezi její první významnější role patřil snímek Pouze slunce má právo na lásku z roku 1961, který ji představil širšímu publiku. V roce 1964 si zahrála ve filmu Dívka s kufrem, který ukázal její cit pro dramatické herectví. Postupně se prosazovala i v zahraničí a začala natáčet filmy v italštině i angličtině.

Velký posun v kariéře Françoise Dorléac znamenala spolupráce s Françoisem Truffautem na snímku Polibky zloděje (1960), kde si zahrála po boku Jeana-Paula Belmonda. V roce 1965 se objevila ve filmu Romanov a Julie, čímž rozšířila svůj dosah i na anglicky mluvící publikum. V tomtéž roce zazářila ve špionážní komedii Člověk z Ria, kde opět hrála s Belmondem. Její herecký projev se vyznačoval kombinací elegance, intenzity a přirozeného projevu, což jí vyneslo řadu dalších nabídek.

Françoise Dorléac se prosadila i v britském filmu. V roce 1966 hrála po boku Michaela Caina v thrilleru Jak ukrást Venuši. Mezi její nejznámější role patří účast ve filmu Les Demoiselles de Rochefort z roku 1967, kde si zahrála po boku své sestry Catherine Deneuve. Film, režírovaný Jacquesem Demym, patří k ikonickým titulům francouzské muzikálové tradice. Dorléac zde ztvárnila jednu z hlavních rolí a její výkon dodal filmu lehkost a energii, která se zapsala do historie francouzské kinematografie.

Kariéra Françoise Dorléac byla náhle ukončena její tragickou smrtí při autonehodě 26. června 1967 ve věku 25 let. V době smrti měla již za sebou spolupráci s největšími režiséry francouzské nové vlny a úspěchy i v mezinárodních produkcích. Její filmografie zahrnuje více než dvacet filmů, z nichž mnohé se staly trvalou součástí evropské kinematografie 60. let.