René Deltgen

René Deltgen, narozen 30. dubna 1909 v Esch-sur-Alzette v Lucembursku, zemřel 29. ledna 1979 v Kolíně nad Rýnem v Západním Německu, byl lucemburský divadelní a filmový herec, který většinu své kariéry strávil v Německu. Počátky kariéry René Deltgen, vlastním jménem Renatus Heinrich Deltgen, byl synem chemika Mathiase Deltgena a jeho manželky Katheriny, rozené Pütz. Po maturitě v roce 1927 odešel do Kolína nad Rýnem, kde studoval na tamní dramatické škole, kde se mimo jiné naučil hovořit správným německým přízvukem. Od roku 1931 do roku 1934 získával divadelní zkušenosti v městském divadle v Kolíně nad Rýnem (Städtische Bühne). Jeho první divadelní hrou byla Der Graue od autora Friedricha Foerstera, ve které slavil své první úspěchy. Po ročním angažmá v městském divadle ve Frankfurtu nad Mohanem získal v roce 1935 svou první filmovou roli u společnosti UFA ve filmu Das Mädchen Johanna (Panna Orleánská). Filmová kariéra před válkou a během ní Díky svému příjemnému vzhledu a intenzivnímu hereckému projevu se René Deltgen rychle stal filmovou hvězdou a ztvárňoval hrdinské role v dobrodružných a akčních filmech. K jeho nejznámějším předválečným a válečným filmům patří Unter heissem Himmel (1937, Pod horkým nebem), Kautschuk (1938) režiséra Eduarda von Borsodyho, kde ztvárnil Angličana Henryho Wickhama, který se v roce 1876 vydává do Brazílie, aby odtud propašoval semena kaučuku a zlomil tak brazilský monopol. Dále hrál v dobrodružném filmu Kongo-Express (1939) a v kriminálním snímku Dr. Crippen an Bord (1942). Vedle svých typických rolí dobrodruhů a milovníků dokázal ztvárnit i jiné charaktery. Významnou roli získal ve filmu Die 3 Codonas (1940) režiséra Arthura Marii Rabenalta, který byl natočen podle skutečného příběhu cirkusové artistické skupiny. V Karlově Hartlově filmu o Mozartovi Wen die Götter lieben ztvárnil Ludwiga van Beethovena. Během války natočil ještě několik filmů, přičemž posledním byl v roce 1945 snímek Wir beide liebten Katharina. Poválečné období Po válce byl René Deltgen v Lucembursku souzen za kolaboraci s nacisty, zejména za propagaci vstupu lucemburské mládeže do Hitlerjugend. V letech 1945/46 byl odsouzen ke dvěma letům vězení, pokutě 100 000 franků a ztrátě lucemburského občanství, které mu bylo navráceno až v roce 1952. Ve vězení si odpykal pouze část trestu. Po propuštění vystupoval v kabaretu pro spojenecké jednotky a krátce pracoval jako kuchař a trenér koní v cirkuse. V roce 1946 se vrátil na divadelní prkna v městském divadle v Kostnici a v roce 1947 v Kolíně nad Rýnem. Od roku 1949 začal opět pracovat ve filmu, kdy ztvárnil vnitřně rozpolceného herce Stefana Gorgase v Braunově filmu Nachtwache (Noční hlídka). Vrchol filmové kariéry V 50. letech se René Deltgen vrátil k rolím, které ho proslavily. V roli sovětského tajného agenta Kazanova ve filmu Victora Vicase Weg ohne Umkehr (No Way Back, 1953), za který získal německou filmovou cenu Bundesfilmpreis, a jako intrikánský princ Ramigani ve dvojfilmu Fritze Langa Der Tiger von Eschnapur a Das indische Grabmal (The Tiger of Eschnapur a Journey to the Lost City, 1959), opět ztvárnil své typické role brutálního cynického kariéristy. Tyto filmy byly natáčeny v Indii a patří k jeho nejznámějším poválečným dílům. Televizní a rozhlasová tvorba Od 60. let se René Deltgen objevoval v různých televizních produkcích, včetně Durbridgeova kriminálního příběhu Das Messer (režie Rolf von Sydow) a v televizních seriálech jako Sonderdezernat K1 a Der Kommissar. Ztvárnil také hlavní roli v televizním filmu Trotzki in Coyoacan (režie Rolf Busch). Jednou z jeho posledních rolí byla postava laskavého dědečka v dětském seriálu Heidi. Velký úspěch zaznamenal René Deltgen v rozhlase, kde vystupoval v detektivních příbězích na pokračování v roli detektiva Paula Templa, jehož duchovním otcem byl spisovatel Francis Durbridge. Tyto rozhlasové hry produkované západoněmeckým rozhlasem WDR se v 50. a 60. letech staly mimořádně populárními a přinesly Deltgenovi celonárodní popularitu. Jeho nezaměnitelný hluboký a kouřový hlas, spolu s britskou zdrženlivostí a vybranou zdvořilostí jeho postavy, učinily z Paula Templa kultovní postavu. Po boku René Deltgena často vystupovala herečka Annemarie Cordes v roli jeho manželky Steve. Osobní život a odkaz René Deltgen byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla herečka Elisabeth Scherer, se kterou měl tři děti - syny Mathiase a Floriana a dceru Katrin. Z druhého manželství s Anitou Irene Wapordjieff se narodila dcera Dominique. Byl také známým dabingovým hercem, svůj hlas propůjčil především Spenceru Tracymu a Kirku Douglasovi. V roce 1978 obdržel René Deltgen cenu Zlatý film (Filmband in Gold) za svůj dlouholetý a mimořádný přínos německé kinematografii. Zemřel 29. ledna 1979 v Kolíně nad Rýnem na rakovinu ve věku 70 let. Za svou kariéru natočil více než 80 filmů a dodnes je považován za nejslavnějšího lucemburského herce. V roce 2004 o něm režisér Michael Wenk natočil dokumentární film René Deltgen - Der sanfte Rebell (René Deltgen - Jemný rebel).