Lorella De Luca

Lorella De Luca (17. září 1940, Florencie, Itálie – 9. ledna 2014, Řím, Itálie) byla italská filmová, televizní a dabingová herečka. Patřila mezi nejznámější představitelky naivních mladých dívek v italské kinematografii 50. let 20. století. Počátky kariéry Lorella De Luca byla objevena ve svých 14 letech a svůj filmový debut si odbyla v roce 1955 ve filmu režiséra Federica Felliniho Il bidone. Její průlomová role však přišla o rok později, kdy zazářila v komedii Dina Risiho Poor, But Beautiful (1956). Následně se specializovala na role naivních mladých dívek, čímž si vysloužila přezdívku "italská Sandra Dee". Objevila se v řadě úspěšných komedií jako Fathers and Sons (1957) a The Doctor and the Sorcerer (1957) režiséra Maria Monicelliho, přičemž v druhém jmenovaném filmu hrála po boku takových hvězd jako byli Vittorio de Sica a Marcello Mastroianni. Dále účinkovala ve filmech Sunday Is Always Sunday (1958) režiséra Camilla Mastrocinqueho, First Love (1958) Maria Cameriniho a v romantické komedii Gianniho Francioliniho Love on the Riviera (1958). Televizní a další filmová tvorba V roce 1958 se Lorella De Luca připojila k Alessandře Panaro a Mariu Rivovi jako moderátorka v populární televizní soutěži Il Musichiere (The Musician). Kromě toho ztvárnila menší role v žánru "meč a sandály" a ve filmech o siláckých hrdinech, kde často hrála princezny nebo otrokyně, například ve filmech Sheba and the Gladiator (1959) a Sign of the Gladiator (1965). S počátkem 60. let dostávala De Luca stále více rolí v komerčních filmech. Studovala na Centro Sperimentale di Cinematografia v Římě a později se prosadila i ve spaghetti westernech. Spolupráce s Ducciem Tessarim Lorella De Luca měla krátké, ale významné působení v žánru spaghetti western. V roce 1965 pod pseudonymem "Hally Hammond" ztvárnila vedlejší role ve filmech A Pistol for Ringo a jeho pokračování The Return of Ringo, které režíroval její budoucí manžel Duccio Tessari. Celkem se objevila v devíti filmech režírovaných Tessarim, mezi nejvýznamnější patří Una voglia da morire (1965) a Kiss Kiss...Bang Bang (1966). Mezi její další známé filmy patří Orlando e i Paladini di Francia (1956), Taras Bulba, the Cossack (1962) a Tough Guys (1974). Osobní život a pozdější kariéra Lorella De Luca byla jednou z několika žen, které měly romantický vztah s jejím kolegou z filmu Poor, But Beautiful, Mauriziem Arenou. Společně s ním hrála ve filmu Il principe fusto (1960), který Arena spolurežíroval, produkoval a napsal. Jejich vztah vyvolal menší skandál, když italská média odhalila, že Arena, který veřejně oznámil svůj záměr vzít si Annu Marii Pierangeli, byl zároveň zasnouben s De Lucou. V roce 1971 se provdala za režiséra Duccia Tessariho, se kterým natočila celkem devět filmů. Kromě herectví pracovala také jako asistentka režie. Z jejich manželství vzešly dvě dcery, Federica a Fiorenza Tessari, které se obě staly herečkami. Po narození dcer v roce 1967 a s klesajícím zájmem o její herecký typ přijímala v následujícím desetiletí jen příležitostné role. Její poslední herecké výkony byly ve filmu The Fifth Commandment (1978) a v televizním miniseriálu Nata d'amore (1984). Aktivně se podílela na pozdější kariéře svého manžela a byla první asistentkou režie v jeho posledním filmu There Was a Castle with Forty Dogs (1990). Naposledy se objevila ve filmu Bonus malus (1993) a po smrti Tessariho v následujícím roce se stáhla z filmového průmyslu. Zemřela 9. ledna 2014 v Římě ve věku 73 let.