Gianna Maria Canale

Gianna Maria Canale (12. září 1927, Reggio Calabria, Itálie – 13. února 2009, Florencie, Itálie) byla italská filmová herečka, která se proslavila především v žánru historických a dobrodružných filmů v 50. a 60. letech 20. století. Počátky kariéry Její cesta k filmové slávě začala v roce 1947, kdy se zúčastnila soutěže krásy Miss Italia, kde se umístila na druhém místě za Luciou Bosè. Díky tomuto úspěchu se její tvář začala objevovat v mnoha italských časopisech a její vzhled byl často přirovnáván k hollywoodské hvězdě Avě Gardner. Krátce po soutěži jí režisér Riccardo Freda nabídl roli ve svém filmu, což byl začátek nejen její herecké kariéry, ale i osobního vztahu s tímto významným italským filmařem. Brazilské období Poté, co se Canale a Freda do sebe zamilovali, přestěhovali se společně do Brazílie, kde se vzali a natočili dva filmy – Guarany (1948) a O Caçula do Barulho (1949). Canale se však v jihoamerickém prostředí necítila dobře, a tak se pár vrátil zpět do Itálie, kde pokračovali ve společné filmové tvorbě. Spolupráce s Riccardem Fredou Po návratu do Itálie se Canale stala pravidelnou představitelkou hlavních ženských rolí ve filmech svého manžela. Mezi jejich společné projekty patřily snímky jako Il conte Ugolino (1949), Il figlio di d'Artagnan (1950) a Vedi Napoli e poi muori (1951). Významným milníkem v její kariéře byl film La vendetta di Aquila Nera (1951), kde hrála po boku Rossana Brazziho. Vrcholem jejich spolupráce byl historický velkofilm Theodora, Slave Empress (1954), kde ztvárnila hlavní roli bývalé otrokyně, která se stala byzantskou císařovnou. Tento film byl prvním Fredovým dílem, které získalo širokou distribuci mimo Itálii. Hvězda historických a dobrodružných filmů V 50. letech se Canale prosadila i v mezinárodních produkcích. Objevila se v film noir The Man From Cairo (1953) s Georgem Raftem, v historickém dramatu Madame du Barry (1954) po boku Martine Carol a ve velkofilmu Napoléon (1955) režiséra Sachy Guitryho. Její temná krása a výrazné rysy ji předurčily k rolím exotických svůdnic a princezen v nesnázích. Královna žánru peplum Canale se stala jednou z nejvýraznějších představitelek žánru peplum (tzv. "meč a sandály"), který dominoval italské kinematografii na přelomu 50. a 60. let. V prvním filmu o Herkulovi Le fatiche di Ercole (1958) ztvárnila královnu Amazonek po boku kulturisty Steva Reevese. Tento film odstartoval vlnu podobných snímků a stal se mezinárodním hitem. Kritik Hal Erickson ji označil za "představitelku enigmatické femme fatale, jejíž filmové role byly exotické až k sebeironii". Pozdější kariéra a odkaz Mezi její další významné filmy patří horor I Vampiri (1957), který byl posledním snímkem, který natočila s Fredou a je považován za první italský zvukový horor. Dále se objevila v životopisném dramatu The Silent Enemy (1958) s Laurencem Harveym, v thrilleru The Whole Truth (1958) jako italská filmová hvězda a milenka postavy Stewarta Grangera, a v dobrodružném filmu La Venere dei pirati (1961), kde hrála pirátskou královnu. Jedním z jejích posledních a nejzajímavějších filmů byl Il Boom (1963), temná komedie Vittoria De Sicy s Albertem Sordim. Konec kariéry Gianna Maria Canale ukončila svou filmovou kariéru v roce 1964 ve věku 37 let, po více než patnácti letech před kamerou a přibližně čtyřiceti filmových rolích. O jejím životě po odchodu z filmového průmyslu není mnoho známo. Zemřela ve Florencii v roce 2009 ve věku 81 let, deset let po smrti svého manžela Riccarda Fredy. Canale zůstává v paměti filmových fanoušků jako jedna z nejvýraznějších italských hereček své doby, jejíž elegantní krása a charisma zdobily mnoho historických a dobrodružných filmů zlaté éry italské kinematografie.