Fabio Carpi

Fabio Carpi (19. ledna 1925, Milán, Itálie – 26. prosince 2018, Paříž, Francie) byl italský režisér, scenárista a spisovatel. Počátky kariéry a scenáristická tvorba Svou profesionální dráhu zahájil Carpi ve 40. letech jako filmový kritik pro italské noviny Libera Stampa a L'Unità. V roce 1951 se přestěhoval do Brazílie, kde začal spolupracovat na několika filmových scénářích, včetně snímku Uma pulga na balança (1953) režiséra Luciana Salceho. Po návratu do Itálie v roce 1954 se až do roku 1971 věnoval především scenáristické tvorbě pro významné italské režiséry jako byli Antonio Pietrangeli, Dino Risi a Vittorio De Seta. Spolupracoval také s dalšími významnými osobnostmi italské kinematografie, jako byli Cesare Zavattini, Luigi Malerba a Franco Continenza. V roce 1971 získal prestižní italské filmové ocenění Nastro d'Argento za scénář k filmu Diary of a Schizophrenic Girl (Diario di una schizofrenica) režiséra Nela Risiho. Režijní debut a vlastní filmová tvorba Po krátkém dokumentárním filmu z roku 1968 debutoval Carpi jako režisér celovečerního filmu v roce 1972 dramatem Corpo d'amore. Následovaly snímky L'Età della pace (1974) a Il quartetto Basileus (1982), který patří mezi jeho nejvýznamnější díla. Film vypráví příběh mezinárodně uznávaného smyčcového kvarteta, jehož členové se po náhlé smrti vedoucího houslisty ocitají v existenciální krizi. V roce 1987 natočil Carpi film Barbablù, Barbablù s Johnem Gielgudem a Susannah York v hlavních rolích, který pojednává o starém patriarchovi, jenž se sadisticky vyžívá v manipulaci se svou rodinou. Pozdější tvorba a mezinárodní spolupráce V 90. letech a na počátku nového tisíciletí pokračoval Carpi v natáčení filmů s výrazným literárním a metaforickým přesahem. V roce 1991 režíroval komediální drama L'amore necessario (Necessary Love) s Benem Kingsleym a Marie-Christine Barrault v hlavních rolích, které vypráví o stárnoucím páru manipulujícím mladé novomanžele. Následoval snímek La prossima volta il fuoco (1993) s Jeanem Rochefortem. V roce 1997 natočil film Nel profondo paese straniero (Homer, Portrait of an Artist as an Old Man), v němž sleduje slepého spisovatele na jeho přednáškovém turné. Svou filmografii završil snímky Nobel (2001), příběhem spisovatele cestujícího do Stockholmu převzít Nobelovu cenu, a Le intermittenze del cuore (2003), posledním dílem inspirovaným Proustovým pojetím nedobrovolné paměti. Literární tvorba Vedle filmové kariéry byl Fabio Carpi od roku 1957 také uznávaným romanopiscem a esejistou. Jeho román Patchwork získal v roce 1998 prestižní italskou literární cenu Premio Bagutta. V roce 2014 vydal knihu Una voce superflua nel coro, která reflektuje jeho pocit určité marginalizace v pozdějších letech kariéry. Umělecký styl a odkaz Filmy Fabia Carpiho jsou charakteristické svou obrazovou přesností, literárním přístupem a často metaforickým, někdy obtížně uchopitelným stylem vyprávění. Jeho tvorba se vyznačuje zkoumáním témat jako jsou mezigenerační konflikty, odmítání otcovství, přitažlivost mládí, lítost nad promarněným časem a mannovsky pojatý konflikt mezi uměním a životem. Přestože jeho filmy nebyly určeny pro masové publikum a bývaly označovány jako "nišové", vyznačovaly se osobitým stylem, hlubokou znalostí literatury a promyšlenou vizuální kompozicí. Fabio Carpi zemřel 26. prosince 2018 v Paříži ve věku 93 let, zanechávaje za sebou významné dílo na pomezí filmu a literatury.