Uwe Boll

Někdy se zdá, že herec či herečka má pro určitou úlohu až přehnaně vysokou kvalifikaci. I ti nejslavnější lidé z oboru si často rádi odskočí k takřka komiksovému padoušství, kdy jejich zloduši vedou excentrické řeči o dominanci, podrobování či vsazení svých nemesis do věčných okovů. Někdy je k účasti na těchto projektech vedou silné osobní motivace, jindy peníze, důvěra ve scénář nebo i jejich umělecká vize, která daný film přímo utváří. V následujících případech se skvělí a renomovaní herci chopili záporáků v dílech, která u mainstreamového publika a kritiky pohořela. Často hlavně díky nim však posléze načichla kultovním odérem a přestřelené nebo prostě neobvyklé herecké výkony jsou tím, co si na nich můžeme zaručeně užívat.

Tentokrát se však situace obrátila. Zatímco neumětel Boll nepochopitelně získal práva na řadu slavných herních sérii a ty následně uváděl do kin v příšerných filmech (House of the Dead, Alone in the Dark, BloodRayne, Dungeon Siege, Postal, Far Cry), vydavatelské herní studio GameMill Entertainment naproti tomu v krátké době po sobě vydalo hned dva tituly se silnou licencí. Je z toho duo nejhorších her, za které mohou hráči (pokud budou dostatečně naivní) letos utratit své peníze.

Uwe Boll byl opravdu jedinečný fenomén. Zničehonic na sebe upoutal pozornost v roce 2003 otřesnou adaptací populární videohery House of the Dead. Šlo o příšernost z ranku „jednou a dost“, která by komukoli jinému nejspíš zajistila, že již nikdy v životě peníze na další film nesežene. Jenže Boll byl rodilý Němec, a tak ještě pár let využíval německého zákona, který umožňoval odepsat si 100 % financí z neúspěšného filmu na daních.

Roland Emmerich už poněkolikáté zkouší zničit naši krásnou planetu. Tentokrát prostřednictvím Měsíce. Stojí jeho nové katastrofické dobrodružství Moonfall za návštěvu kina?

Ačkoli se zdá, že devadesátky tu s námi byly ještě včera, opak je pravdou. Přelom tisíciletí nastal před dvaadvaceti lety. Za tu dobu se zvýšila nejen populace či inflace, ale rovněž se zcela zapomnělo na spoustu kdysi slavných a úspěšných herců a hereček. Následujících osmnáct jmen platilo v devadesátých letech za drahocenné hollywoodské harcovníky, ovšem nové milénium jim nepřálo. Dnes na ně vzpomínají jen pamětníci, kteří rádi tráví čas u retro filmů. O koho se jedná?

Inu, i původní kapitán Kirk a Sedmá z devíti mají složenky, které musí z něčeho platit.

Všichni víme, že adaptace videoherních hitů mají mizernou pověst. Do velké míry zaslouženou (i když dostanou tvůrci solidní herce a rozpočet, stejně to pohnojí), případně si za to mohou herní studia sama poskytnutím práv někomu, kdo by se k nim vážně neměl dostat (králem téhle kategorie je jednoznačně Uwe Boll).

Filmové adaptace videoher to mají těžké, rozebírat, proč, by bylo na dlouho, ale je to tak. Žádný zatím doopravdy neuspěl, je tedy celovečerák o Pokémonech tím, kterému se to jako prvnímu podaří?

Fandy zábavné béčkové produkce potěšil roku 2012 finský filmař Timo Vuorensola se svým nízkorozpočtovým brakovým sci-fi Iron Sky. Příběh o nacistické základně na odvrácené straně Měsíce zaujal vydařenými efekty, řadou vtipných filmových odkazů a narážek na současnou politickou situaci a neskrývaným vypravěčským elánem. Po dlouhých sedmi letech čeká Hitlera a spol vesmírný comeback, který je ještě šílenější než jejich předchozí vystoupení.

Nadpis si doplňte sami. S filmy podle počítačových her je to jako s bonboniérou Forresta Gumpa („Nikdy nevíš, co ochutnáš.“). Pár jich je celkem slušných, většina je příšerná, ale dosud snad nebyl uveden jediný snímek, který by diváci považovali za vyloženě vynikající. V čem je zakopaný pes?

Takže: Je tu další filmová adaptace videohry, která je pravděpodobně rebootem, neboť zcela ignoruje existenci osm let staré adaptace téže videohry s jinými herci. Ale je to celkem jedno, protože nebýt tetování na zátylku a červené kravaty, pravděpodobně by mnohé z vás vůbec nenapadlo, že film má něco společného s nějakou videohrou.

Chcete znát recept na divácký úspěch? Zapomeňte na Padesát odstínů šedi (2015) a vydejte se do žižkovského Aera, kde do neděle 8. března vládne skutečný ráj na Zemi. Tedy alespoň pro vyznavače pokleslé filmové zábavy.

V první části tematického článku jsme si probrali snímky, které mají podle nás šanci zlomit prokletí herních adaptací. Kromě nich se ale připravují i další a řekněme si na rovinu, ty nás mohou jenom překvapit.

Herní průmysl už nějakou dobu komerčně vládne a s přehledem strká do kapsy ten filmový, hudební i knižní. Rozpočty velkých herních titulů se dají srovnávat i s filmovými blockbustery (pohybujeme se v řádech stovek milionů dolarů) a tak není s podivem, že se na oblíbenosti těchto titulů u hráčů snaží vydělat právě Hollywood.

Paul W.S. Anderson si hodně věřil, když vybavil klasiku vzducholoďmi, smrtící chodbami a Millou Jovovich v korzetu. Místo hitu mu diváci ukázali záda.