Francesca Bertini

Francesca Bertini (5. ledna 1892, Florencie – 13. října 1985, Řím) byla italská herečka němého filmu, jedna z prvních filmových div a průkopnic kinematografie. Rané období a původ Narodila se jako Elena Seracini Vitiello (některé zdroje uvádějí jméno Elena Taddei) v roce 1892 ve Florencii. Její matkou byla svobodná Adelina di Venanzio Fratiglioni, pravděpodobně divadelní herečka. V roce 1910 přijala příjmení svého nevlastního otce Artura Vitiella, za kterého se její matka provdala. Vyrůstala v Neapoli, kde již od roku 1903 ve věku pouhých 11 let začala vystupovat v divadle Teatro Nuovo pod vedením Gennara Pantaleny jako součást souboru herců specializujících se na neapolský dialekt. Její filmový debut se uskutečnil v roce 1907 ve snímku La dea del mare (Mořská bohyně) a v roce 1909 vystupovala v divadelní produkci Assunta Spina od Salvatore Di Giacoma v Teatro Nuovo, kde hlavní roli ztvárnila Adelina Magnetti. Vzestup filmové kariéry V roce 1904, ve věku 16 let, se přestěhovala do Říma, kde zdokonalovala své herecké dovednosti především na divadelních prknech a začala se prosazovat v rodící se italské kinematografii. Jejím prvním významným filmem byl Histoire d'un pierrot pod vedením režiséra Baldassarre Negroniho v roce 1913. Bertini byla teprve v raných dvacátých letech, když tento film natočila. Snímek se stal celosvětovým hitem a odstartoval její mezinárodní kariéru. Neobvyklé na tu dobu bylo, že Bertini hrála mužskou roli (bylo běžné, že muži hráli ženy, zejména v groteskních komediích, ale ne naopak) a roli Pierrota zvládla úspěšně s velkým elánem a energií. Vrchol kariéry a umělecký přínos Do roku 1915 již Bertini účinkovala ve více než 50 filmech, včetně mnoha jedno a dvoudílných historických rekonstrukcí a několika celovečerních snímků. V následujících letech její popularita nadále rostla a její filmy získávaly obrovský úspěch všude, kde byly uvedeny, od Evropy po Latinskou Ameriku a od Ruska po Spojené státy. Postupně rozvinula svou krásu a eleganci, spolu se silnou, intenzivní a okouzlující osobností, což byl klíč k jejímu úspěchu jako herečky němého filmu. Ve filmu Assunta Spina z roku 1915 se podílela na scénáři a zároveň ztvárnila hlavní postavu. Assunta Spina je dodnes považována za jedno z mistrovských děl italského němého filmu a emblematický příklad veristického filmu. Tento film, který spolurežírovala s Gustavem Serenou, se stal mezinárodním hitem. Snímek sleduje nešťastný milostný vztah mezi Assuntou a Michelem. Bertini byla původně obsazena do rané neapolské produkce a hrála klíčovou roli při adaptaci příběhu pro film. Přenesla dramatický výkon z divadelních prken na filmové plátno a v kombinaci s přirozeným světlem a stíny scény vytvořila nesmrtelnou postavu, která obstála ve zkoušce času. Bertini nebyla původně uznána za svou režii, ale v pozdějších letech se jí dostalo zaslouženého uznání. Obrovský úspěch jejích raných celovečerních filmů – například Histoire d'un Pierrot (1914), kde vystupovala v travesti v titulní roli, Sangue bleu (Modrá krev, 1914), Nelly la gigolette (1915) a La signora delle camelie (Dáma s kaméliemi, 1915) – dal Bertini značnou vyjednávací sílu, kterou využila k získání vyšších platů a svobody při výběru scénářů pro své filmy. Údajně v roce 1915 vydělala 175 000 dolarů – což byl na tu dobu rekord; Mary Pickford ji dostihla až následující rok. Herecký styl a význam Bertini byla jednou z prvních filmových hereček, která se zaměřila na realitu, spíše než na dramatický stereotyp, což předznamenalo neorealistické kánony. Klíčem k jejímu úspěchu v mnoha filmech bylo vyjádření autentických pocitů. Dokázala úspěšně ztvárnit jak unylou dekadentní hrdinku, tak obyčejnou ženu z lidu. Rozvinula tehdejší herecké techniky filmových hereček tím, že je učinila střízlivějšími, odmítala široká gesta nebo afektované způsoby Divy. Je jednou z prvních filmových hereček, které se zaměřily na realitu, spíše než na dramatický stereotyp, což předznamenalo neorealistické kánony. Vyjádření autentických pocitů bylo klíčem k jejímu úspěchu v mnoha filmech. Dokázala úspěšně ztvárnit jak unylou dekadentní hrdinku, tak obyčejnou ženu z lidu. Další významné role a úspěchy Mezi její další důležité role patřily Odette, Fedora, Tosca a Dáma s kaméliemi. V roce 1915 natočila svůj nejlepší film, Assunta Spina, který byl zlomem oproti žhavým společenským dramatům, na které bylo její publikum zvyklé. Její Nelly la gigolette, inteligentně režírovaná Emiliem Ghionem předchozí rok, byla také realističtějším dílem. Assunta Spina byl příběh dívky z dělnické třídy, která je otrokyní okolností, přitahující muže, jejichž lásky, žárlivosti a sobectví ji vedou k tragickému konci. Věrné zobrazení prostředí (film byl natočen v ulicích Neapole) předznamenává neorealismus 40. let. Osobní život a pozdější kariéra V roce 1920 jí Fox Film Corporation v Hollywoodu nabídla podepsání smlouvy, ale ona odmítla: byla provdána za bohatého švýcarského bankéře Paula Cartiera a chtěla se s ním přestěhovat do Švýcarska. Když její manžel zemřel, přestěhovala se zpět do Říma, kde zůstala až do své smrti. V roce 1921 zaklepal na její dveře Hollywood a nabídl jí milionovou smlouvu s Fox. Nabídku nejprve přijala, ale později od ní odstoupila, protože se náhle provdala a její manžel, Alfred Paul Cartier, bohatý švýcarský dědic, nechtěl, aby se vrátila k filmu. Zpomalila tempo natáčení a během 20. let si po narození syna vzala několik let volna. Vyzkoušela si i režírování filmů a natočila dva dobře přijaté snímky, Assunta Spina (1915) a Tosca (1918). Zvládla přechod od němých filmů k zvukovým, i když její produkce značně zpomalila. Její poslední role byla ve filmu Bernarda Bertolucciho 1900 (1976). Jako "diva" až do konce zemřela v "grand hotelu" v Římě v roce 1985, přijímajíc přátele a fanoušky na smrtelném loži v přepychovém salónu. Bernardo Bertolucci ji přesvědčil, aby se vrátila ve svém epickém filmu Novecento (1900) z roku 1976, příběhu dvou přátel, kteří se potýkají s pěti bouřlivými desetiletími italské společnosti. Říká se, že Bertolucci tvrdě pracoval, aby přesvědčil Bertini, aby vyšla z důchodu a zahrála si roli Sestry Desolaty. Objevuje se jen krátce na začátku filmu, když vystupuje z kočáru, a později ve scéně u večeře, ale byla to dobrá volba. K roli přistupovala z komediálního hlediska a přidala tolik potřebnou lehkost jinak temnému, násilnému filmu. Bertini zemřela v roce 1985 ve věku 93 let a zanechala po sobě odkaz raného filmu. Je důležité, abychom udrželi při životě dílo průkopnických žen ve filmu, jako byla Bertini. Ačkoli jsou jejich díla nyní považována za "staré kino", tyto filmařky byly současnými průkopnicemi své doby. Jejich tvrdá práce a oběti pomohly vydláždit cestu jejich současným protějškům dneška.