Ingvar Ambjørnsen

Ingvar Even Ambjørnsen-Haefs (20. května 1956, Tønsberg, Norsko – 19. července 2025, Tønsberg, Norsko) byl významný norský spisovatel a scénárista, který se proslavil především svými romány a jejich filmovými adaptacemi. Literární začátky a styl Ambjørnsen vyrůstal v Larviku a svou literární kariéru zahájil semi-autobiografickým románem 23-salen (Třiadvacátý sál), ve kterém kritizoval péči o duševně nemocné v Norsku. Jeho průlomovým dílem se stal román Hvite Niggere (Bílí negři) z roku 1986, který pojednává o mladém muži žijícím na okraji společnosti. Ambjørnsenova tvorba se vyznačovala schopností kombinovat ostrý, někdy až temný tón s humorem a empatií, přičemž se často zaměřoval na životy utlačovaných a zranitelných jedinců. Tetralogie Elling a filmový úspěch Největší mezinárodní úspěch Ambjørnsenovi přinesla tetralogie o Ellingovi, která zahrnuje romány Utsikt til paradiset (1993), Fugledansen (1995), Brødre i blodet (1996) a Elsk meg i morgen (1999). Třetí díl série, Brødre i blodet (Pokrevní bratři), byl v roce 2001 zfilmován pod názvem Elling. Film režírovaný Petterem Næssem byl nominován na Oscara v kategorii nejlepší cizojazyčný film a získal si přízeň diváků po celém světě. Vypráví příběh dvou mužů, kteří jsou po propuštění z psychiatrické léčebny nuceni vyrovnat se s každodenním životem v běžné společnosti. Anglický překlad románu nese název Beyond the Great Indoors. Film Elling se stal jedním z nejúspěšnějších norských filmů a byl později adaptován i pro divadelní scénu v mnoha zemích včetně broadwayské produkce v roce 2010 s Denisem O'Harem a Brendanem Fraserem v hlavních rolích. Série Pelle og Proffen Významnou část Ambjørnsenovy tvorby představuje série knih pro mladé čtenáře "Pelle og Proffen", která se soustředí na dva dospívající detektivy řešící různé záhady a zločiny týkající se drog, znečištění životního prostředí a neonacismu. Ambjørnsen se k tomuto projektu inspiroval po přečtení knih Franklina W. Dixona o Hardyho chlapcích. Tři knihy z této série byly úspěšně zfilmovány: Døden på Oslo S (Death at Oslo Central) v roce 1990, Giftige Løgner (Toxické lži) v roce 1992 a De Blå Ulvene (Modří vlci) v roce 1993. První film série, Death at Oslo Central, režírovaný Evou Isaksenovou, se stal nejvýdělečnějším norským filmem roku 1990. Vypráví příběh dvou dospívajících chlapců, Pelleho a Proffena, kteří se snaží pomoci patnáctileté dívce Leně překonat drogovou závislost. Film se zabývá tématy jako jsou drogy, problémová mládež a dětská pornografie. Následující filmy série, Giftige Løgner a De Blå Ulvene, pokračovaly v dobrodružstvích těchto dvou mladých detektivů, přičemž se věnovaly tématům jako je znečištění životního prostředí a aktivismus. Pozdější tvorba a filmové adaptace V roce 2015 byl podle Ambjørnsenova románu Dukken i taket (Panenka ve stropě) natočen film Hevn (Revenge), režírovaný Kjersti G. Steinsbøovou. Tento psychologický thriller vypráví příběh ženy, která pod falešnou identitou vyhledá násilníka své zesnulé sestry a infiltruje se do jeho idylické rodiny s cílem zničit mu život. Film byl natáčen ve fjordech západního Norska a získal pozitivní ohlasy na několika filmových festivalech. Literární odkaz a ocenění Během své kariéry napsal Ambjørnsen 18 románů, tři sbírky povídek a několik knih pro děti a mládež. Za svou tvorbu získal řadu ocenění, včetně ceny Norského svazu knihkupců za nejlepší knihu 80. let pro děti a mládež (za sérii Pelle a Proffen), ceny Tabu v roce 2001, Kulturní ceny Telenor v roce 2002 a Brageprisen v roce 1995. Od roku 1985 žil Ambjørnsen v Hamburku se svou německou manželkou a překladatelkou Gabriele Haefs. V roce 2009 byl jmenován čestným občanem Larviku. V roce 2025 se po více než čtyřiceti letech života v Německu vrátil do Norska, kde ve věku 69 let zemřel po dlouhém boji s chronickou obstrukční plicní nemocí (CHOPN).