Hans-Otto Borgmann

Hans-Otto Borgmann (20. října 1901, Hannover, Německo – 26. července 1977, Berlín, Německo) byl významný německý hudební skladatel, který se proslavil především svou filmovou tvorbou. Raná kariéra a vzdělání Borgmann projevoval hudební talent již od útlého věku, kdy hrál na klavír, varhany a housle. První zkušenosti jako hudebník získal v roce 1917, kdy působil jako varhaník. Po dokončení studia na Státní akademii pro církevní a školní hudbu v Berlíně pracoval od roku 1924 jako kapelník. Jeho první skladby byly určeny pro divadelní scénu, a právě během působení jako kapelník v kinech se dostal do kontaktu s filmovým průmyslem. Vzestup ve filmovém průmyslu V roce 1928 nastoupil do společnosti UFA jako dirigent hudby k němým filmům a již v roce 1931 se stal jejím hlavním skladatelem. Od roku 1932 pravidelně komponoval hudbu pro známé filmy, mezi něž patřily Mensch ohne Namen (1932), Quick (1932) a F.P.1 Doesn't Answer (1932). Jeho kariéra rychle stoupala a brzy se stal jedním z nejvýznamnějších filmových skladatelů v Německu. Období Třetí říše Během období nacistického Německa se Borgmann stal vedoucím hudebního oddělení Deutsche Filmakademie. V letech 1937 až 1951 spolupracoval na řadě filmů s režisérem Veitem Harlanem. Mezi jeho nejvýznamnější díla z tohoto období patří hudba k propagandistickému filmu Hitlerjunge Quex (1933), který byl jedním z prvních velkých nacistických propagandistických filmů. Melodie, kterou původně složil pro dokumentární film o ostrově Špicberky, se stala známou poté, co ji vůdce Hitlerjugend Baldur von Schirach opatřil textem "Naše vlajka vlaje před námi" a proměnil ji v jednu z hymn Hitlerjugend. Významné filmy a spolupráce Borgmann je autorem hudby k mnoha významným filmům své doby. V roce 1937 složil hudbu pro film Tango Notturno, kde hlavní roli, původně určenou pro Marlene Dietrich, ztvárnila Pola Negri. Píseň "Ich hab' an dich gedacht" z tohoto filmu, kterou Negri interpretovala, se stala velkým hitem. Během druhé světové války komponoval soundtrack pro filmy jako Der grosse König (1942), Die goldene Stadt (1942), Diesel (1943), Junge Adler (1944) a Opfergang (1944). Jeho hudba byla charakteristická aplikací techniky leitmotivu ve filmových partiturách, což z něj činilo předního německého představitele tohoto přístupu ve 30. a 40. letech 20. století, podobně jako byl Max Steiner v Hollywoodu. Poválečná kariéra Po druhé světové válce Borgmann pokračoval ve své kariéře filmového skladatele. Jak uvádějí zdroje, v letech 1937 až 1951 spolupracoval na řadě filmů s režisérem Veitem Harlanem, což naznačuje, že jejich spolupráce pokračovala i po válce. V roce 1938 složil Großdeutsche Hymne pro Schiracha, která časově souvisela s anšlusem Rakouska. Pozdější léta a odkaz Od roku 1959 do roku 1971 se Borgmann stáhl z oblasti populární filmové hudby a věnoval se přednášení na Divadle Maxe Reinhardta a soukromě komponoval náročnou atonální hudbu. Po odchodu z filmového průmyslu působil také jako přednášející na různých univerzitách a zhudebňoval texty slavných spisovatelů jako Erich Kästner a Bertolt Brecht. Hans-Otto Borgmann zemřel 26. července 1977 v Berlíně ve věku 75 let, zanechávaje za sebou významný hudební odkaz, který zahrnuje desítky filmových soundtracků a písní, které se staly populárními. Borgmannův přínos německé filmové hudbě je nepopiratelný. Jeho schopnost vytvářet melodie, které rezonovaly s publikem, a jeho mistrovské využití leitmotivů ve filmové hudbě z něj učinily jednoho z nejvýznamnějších skladatelů své generace v oblasti filmové hudby.