Franco Brusati

Franco Brusati (4. srpna 1922, Milán, Itálie – 28. února 1993, Řím, Itálie) byl významný italský scenárista a režisér, jehož tvorba výrazně obohatila italskou i světovou kinematografii druhé poloviny 20. století. Vzdělání a počátky kariéry Franco Brusati vystudoval politické vědy v Ženevě a právo v Miláně. Svou profesní dráhu zahájil jako novinář, pracoval pro periodika "Corrente" a "L'Europeo". V roce 1949 se přestěhoval do Říma, kde začal pracovat ve filmovém průmyslu jako asistent režie u významných italských tvůrců, jako byli Renato Castellani, Roberto Rossellini a Mario Camerini. Současně se začal prosazovat jako scenárista mnoha filmů, mezi něž patří "Musolino the Prisoner" režiséra Cameriniho a "Sunday in August" Luciana Emmera (oba z roku 1950), "Anna" Alberta Lattuady (1951), "The Machine That Kills Bad People" Rosselliniho (1952), "The Unfaithfuls" režisérů Stena a Maria Monicelliho (1953) a "Ulysses" Cameriniho (1954). Režijní debut a vlastní tvorba V roce 1955 debutoval jako režisér filmem "Il padrone sono me!", který byl založen na románu Alfreda Panziniho. Již v tomto díle projevil svůj osobitý styl, elegantně zachycující minulost s originálními podtexty a narážkami. Brusatiho filmová tvorba se vyznačovala kultivovaným přístupem a evropským rozměrem. Jeho filmy často obsazoval flexibilní a vyzrálé herce jako Nino Manfredi (hlavní role v Bread and Chocolate), Vittorio Gassman a Giancarlo Giannini (protagonisté filmu The Sleazy Uncle z roku 1989, komedie s emocionálním nádechem) nebo Mariangela Melato ve filmu The Good Soldier (1982). Mezinárodní úspěch Největšího mezinárodního uznání dosáhl Brusati filmem Bread and Chocolate (italsky Pane e cioccolata) z roku 1974. Tento italský komediálně-dramatický film zachycuje osudy italského přistěhovalce ve Švýcarsku a je považován za jeden z nejlepších příkladů žánru commedia all'italiana ze 70. let. Hlavní postavou je Nino Garofalo (ztvárněný Ninem Manfredim), který jako mnoho jižních Evropanů té doby pracuje jako číšník ve Švýcarsku. Když přijde o pracovní povolení poté, co je přistižen při močení na veřejnosti, začíná vést ve Švýcarsku život v ilegalitě. Nejprve mu pomáhá Elena, řecká žena a politická uprchlice, později se spřátelí s italským průmyslníkem, který se přestěhoval do Švýcarska kvůli finančním problémům. Film získal několik mezinárodních ocenění včetně Stříbrného medvěda na 24. Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně v roce 1974. V roce 1978, čtyři roky po svém vzniku, získal film také cenu New York Film Critics Award za nejlepší zahraniční film, protože v USA byl uveden až v roce 1978. Další významná díla a ocenění Dalším významným Brusatiho dílem je film To Forget Venice (italsky Dimenticare Venezia) z roku 1979, který napsal a režíroval. Film byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film na 52. ročníku udílení těchto cen. Příběh sleduje Nickyho, který tři roky žije v Miláně se svým partnerem Picchiem, daleko od své sestry Marty, charismatické bývalé operní zpěvačky, která žije v rodné vile v oblasti Benátska se starou guvernantkou Caterinou. Ve vile žijí také Anna, vzdálená příbuzná, a Claudia, plachá učitelka hledající útěchu u Marty. Během návštěvy vily se Nicky ponoří do vzpomínek na své mládí. Po Picchiově příjezdu diskrétně udržují svůj vztah. Skupina si užívá příjemný večer v místní trattorii, kde se Nicky znovu setkává s přítelem z dětství a Marta je pozvána, aby zpívala, navzdory zátěži, kterou to pro ni představuje kvůli jejímu srdečnímu onemocnění, které tají. Brusati je také spoluautorem scénáře, který napsal společně s Jajou Fiastrim. Film je obohacen o flashbacky a téměř snové momenty, jako je vzpomínka na vánoční maškarní večírek v pohádkových tónech. Tato italsko-francouzská koprodukce získala v Itálii cenu David di Donatello za nejlepší film. Práce scenáristy Brusatiho role scenáristy se ukázala jako plodná a pokračoval v ní i v průběhu 60. let, kdy spolupracoval na produkci významných filmů, jako jsou Romeo and Juliet režiséra Franca Zeffirelliho (1968) a The Garden of the Finzi-Continis Vittoria De Sicy (1970). The Garden of the Finzi-Continis je klasické italské drama založené na stejnojmenné knize Giorgia Bassaniho, které se zaměřuje na intelektuální židovskou aristokratickou rodinu Finzi-Contini žijící na idylickém panství. Sourozenci Alberto a Micol Finzi-Contini (Helmut Berger, Dominique Sanda) pravidelně pořádají večírky se svými přáteli, do značné míry chráněni před rostoucím antisemitismem ve své zemi. Když se však fašistické hnutí stává silnějším, ovlivní to všechny v okolí rodiny. Franco Brusati zemřel 28. února 1993 v Římě ve věku 70 let. Zanechal po sobě významné filmové dědictví, které se vyznačuje citlivým přístupem k lidským příběhům, sociálním tématům a mistrovským propojením komediálních a dramatických prvků. Jeho filmy, zejména Bread and Chocolate a To Forget Venice, zůstávají důležitými díly italské kinematografie druhé poloviny 20. století.