Antonín Dvořák

Antonín Dvořák, 12. září 1920, Praha – 29. května 1997, Praha, český režisér, divadelní teoretik, pedagog a výtvarník. Životní cesta a odbojová činnost Antonín Dvořák pocházel z prostých poměrů. Na počátku druhé světové války se zapojil do protinacistického odboje, za což byl v roce 1939 zatčen a následně vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po propuštění v roce 1941 začal studovat na Uměleckoprůmyslové škole v Praze užitou architekturu. Souběžně pracoval jako výtvarník v Divadélku pro 99, které fungovalo v suterénním výstavním sále Topičova nakladatelství na Národní třídě. Po jeho likvidaci působil v letech 1942 až 1943 jako režisér v Divadélku ve Smetanově muzeu. Se svým levicovým politickým zaměřením se do konce války podílel na ilegální činnosti Komunistické strany, zároveň se již ve 40. letech začal věnovat divadlu. Divadelní kariéra Po válce vstoupil do Komunistické strany a začal se uplatňovat jako divadelní teoretik. V sezóně 1945–1946 nastoupil jako režisér v divadle D 46 E. F. Buriana. V letech 1946–1948 působil jako ředitel Středočeského divadla v Mladé Boleslavi. Do Národního divadla nastoupil v srpnu 1949 jako režisér činohry a působil zde až do března 1954. Následovalo působení na Kladně (1956–1957), v roce 1957 pak na rok vyslání do Vietnamské lidově demokratické republiky, kde organizoval umělecké školství. V letech 1958–1959 byl ředitelem divadla v Benešově, od roku 1959 do roku 1962 uměleckým ředitelem divadla v Příbrami. Od roku 1963 působil sedm let jako umělecký ředitel divadla na Kladně. Televizní tvorba S Československou televizí spolupracoval Dvořák od jejích počátků. Hned v prvním roce její existence režíroval inscenaci Vojnarka (1953) s Jaroslavem Vojtou a Marií Glázrovou. V 50. letech si také odehrál svou jedinou malou filmovou roli ve filmu Psohlavci (1955). V letech 1970–1980 zastával pozici šéfredaktora hlavní redakce dramatického vysílání Československé televize. Během své televizní kariéry režíroval řadu významných děl, mezi něž patří Lidé na křižovatce (1971) podle románu Marie Pujmanové, Svatý Michal (1973), Rudá záře nad Kladnem (1975) podle románu Antonína Zápotockého, Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1977) podle Vítězslava Nezvala s Josefem Vinklářem v hlavní roli, Lakomec (1978) s Františkem Filipovským a Anna proletářka (1980) podle Ivana Olbrachta. Přestože Dvořák prošel za války dramatickou životní zkušeností a byl členem KSČ, ve svých dílech s politickým podtextem nesklouzl k tak očividné propagandě jako někteří jeho kolegové. Dodnes jsou životaschopnější jeho adaptace klasických autorů, zejména Molièrův Lakomec. V polovině 70. let napsal Dvořák scénář k seriálu Matka (1974), který vycházel ze životních osudů jeho matky a ilustroval počátky dělnického hnutí u nás (režíroval Antonín Moskalyk). Poslední dva filmy natočil v roce 1980 (Čas zakladatelů a Italské jaro), téhož roku ukončil své působení v dramatické redakci Československé televize a odešel do důchodu. Pedagogická a teoretická činnost Od roku 1950 do listopadu 1989 vyučoval jako docent a později profesor režii na AMU v Praze. Své znalosti z oblasti divadla a filmu zúročil také v několika knihách, mj. biografiích herců Jiřího Plachého, Jindřicha Plachty nebo Saši Rašilova. Mezi jeho teoretické práce patří Dialektické rozpory v divadle (1946), Divadelní a dramatický prostor (1947), Divadelní pitaval (1960), Trojice nejodvážnějších. J. Honzl – E. F. Burian – J. Frejka (1961) a Kapitoly o režii (1982). V roce 1980 mu byl udělen titul zasloužilý umělec. Byl dvakrát ženatý, poprvé s herečkou Antonií Hegerlíkovou (1945–1948), podruhé s polskou herečkou Halinou Gryglaszewskou (1957–1973).