Jakub Seifert

Jakub Seifert, narozen 9. ledna 1846 v Praze, zemřel 29. října 1919 v Praze na Královských Vinohradech, byl významný český divadelní herec a režisér. Narodil se jako Jakub Sayfert do rodiny divadelního mistra Stavovského divadla. Přestože vyrůstal v německé rodině a navštěvoval německou školu, většina jeho přátel byli Češi. Po neúspěšném dokončení středoškolských studií se vyučil xylografem. Divadelní začátky Své první herecké zkušenosti sbíral u ochotníků v pražských Košířích a na Smíchově v letech 1862-1863. Během jednoho hostinského vystoupení si ho všiml Vítězslav Hálek a doporučil ho řediteli Prozatímního divadla. Ředitele Thoméa Seifert zaujal a 3. května 1863 se poprvé objevil na jevišti v malé roli v Panně Orleánské. Zde však neuspěl a odešel k české divadelní společnosti do Plzně jako nápověda. Díky svému skvělému přednesu byl po zkušebním představení do Prozatímního divadla angažován (1864-1881). V českých hrách mu byly svěřovány role milovníků a v německých role charakterní nebo komické. Zpočátku hrál jen malé role, protože měl slabý a nevýrazný hlas. Proto se rozhodl, že bude studovat operní zpěv u soukromého učitele. V roce 1869 dostal příležitost zaskočit v operetě za nemocného kolegu a měl úspěch. Byl obsazován do rolí milovníků v operetách a komických operách a postupně se vypracoval mezi nejpopulárnější pražské herce. Vrchol kariéry v Národním divadle Se souborem Prozatímního divadla přešel do nově otevřeného Národního divadla v Praze (1881-1919), kde kromě herectví postupně prošel i prací režiséra (1884-1904 a 1907-1910) a též vrchního režiséra (1894-1904). V Národním divadle vytvořil desítky postav klasického i soudobého repertoáru, například Petruccio ze Shakespearova Zkrocení zlé ženy (1893, 1901), Markus Antonius z tragédie Julius Caesar (1885), Mercucio z Romea a Julie (1901), šašek z Krále Leara (1894, 1898), ale i Hamlet (1889, 1892, 1897), Karel IV. z Vrchlického Noci na Karlštejně (1883, 1916) a zejména Cyrano z Bergeracu (1898, 1903), pokládaný za jeho vůbec nejlepší roli. Jako režisér uváděl české a francouzské komedie, téměř všechny hry Jaroslava Vrchlického a Julia Zeyera, poprvé na českém jevišti uvedl Sofoklova dramata (Král Oidipus, Antigona) a Śūdrakovo staroindické drama Vasantasena. I moderní drama režíroval tradičním způsobem s výjimkou naturalistické režie Šimáčkova Světa malých lidí. Národní divadlo zcela opustil na léta 1904-1907, kdy nahradil zemřelého J. V. Slukova ve funkci ředitele holešovického Lidového divadla Uranie (1903-1907), které pozvedl a svou přítomností i divácky zajistil. Jakub Seifert pilně hostoval na různých předměstských scénách jako velmi populární interpret operet, frašek a féerií. Ojediněle hostoval i v opeře Národního divadla. Zpočátku vytvářel malé epizodky, poté role milovníků a nakonec velké postavy v klasickém českém a světovém repertoáru, konverzačním i moderním. Herecký styl a osobitost V mládí své publikum, především to ženské, uchvátil zjevem, a hlavně krásnou modulací lahodného hlasu. Ostatně si na tom velmi zakládal a na dokonalé jevištní mluvě postavil celé své herectví. V současnosti by nám takový projev připadal nesmírně patetický, ale musíme si uvědomit, že realistické pojetí herectví proniklo spolu s ruskými autory na česká jeviště až koncem 19. století. Seifert sám tuto novotu naprosto odmítal. Považoval to za chvilkovou módu, která brzy vyprchá. V tom se přímo tragicky zmýlil. Dožil proto s myšlenkou, že ho o chleba připravil Eduard Vojan, jenž na oné módě postavil svou zářnou kariéru. Podle názoru režiséra a dramatika Jaroslava Kvapila byl jednoduše Seifert "krasomluvný ješita a mladší Vojan nedůtklivec." Ale samozřejmě tomuto vyhrocenému střetu s Vojanem předcházely obdivuhodné roky, v nichž si užíval přízně diváků a divadelní správy. Filmová role a závěr života Herectví Jakuba Seiferta měl český film možnost využít pouze jednou a to na samém konci jeho profesní a životní dráhy. Režiséři Karel Degl a Antonín Novotný mu svěřili úlohu českého krále a římského císaře Karla IV. v dramatu Stavitel chrámu (1919). Dokončení svého jediného filmu se herec už nedožil, zemřel brzy a náhle a slavnostní premiéra snímku (5. březen 1920) proběhla až po téměř pěti měsících. Přesto tak máme snad jediný filmový doklad a důkaz herectví a stylu Seifertovy práce. Spolu s ním se ve filmu objevili další kolegové z Národního divadla, např. Rudolf Deyl st., Karel Kolár, Eva Vrchlická, Jaroslav Hurt aj. Film Stavitel chrámu byl adaptací pověsti o architektu Petru Parléřovi. Karel IV. zadal svému staviteli úkol dokončit gotický chrám, velkolepé architektonické dílo. Aby se však umělci podařilo dostát zadání, musí se spolčit se samotným ďáblem. Stavitel chrámu se stal nejen prvním hraným počinem filmové výrobny Bratři Deglové, ale zároveň také jejím dílem nejvýznamnějším. Pro historické drama ze 14. století angažoval převážně kameraman a posléze ctěný pedagog FAMU Karel Degl herecké osobnosti Národního divadla Jakuba Seiferta, Rudolfa Deyla st. a Evu Vrchlickou. Film s odvážnou kamerou byl s úspěchem promítán také ve Francii. Dlouholetou ženou Jakuba Seiferta byla herečka a kolegyně z Prozatímního a Národního divadla Terezie Ledererová-Seifertová (1844-1914). V 80. letech Jakub Seifert udržoval asi osm let milostný poměr s manželkou básníka Jaroslava Vrchlického Ludmilou (dcerou spisovatelky Sofie Podlipské). Byl otcem dvou ze tří Ludmiliných dětí, Jaroslava a Evy (pozdější herečky a spisovatelky Evy Vrchlické). Tuto skutečnost Ludmila Vrchlickému svěřila ve dvou dopisech, jež po Vrchlického smrti uschoval jeho přítel, známý lékař Josef Thomayer; v roce 1910 je v obálce předal Národnímu muzeu s podmínkou, že mohou být otevřeny až v roce 1970; jsou nyní uloženy v Památníku národního písemnictví. Jeho deklamační mistrovství je zachyceno taktéž na několika gramofonových deskách (např. "Námluvy Pelopovy"). Jako jednomu z mála českých herců dostalo se Jakubu Seifertovi uznání od samotného císařského dvora – byl mu propůjčen Rytířský řád Františka Josefa I.