Ferdinand Kaňkovský

Ferdinand Kaňkovský, narozen 1858 v Dobříči, zemřel 1926, herec a režisér. Ferdinand Kaňkovský pocházel z rodiny, kde jeho otec Jan Kaňkovský pracoval jako hospodářský správce statku. Z rodné Dobříče se rodina později přestěhovala do Prahy, kde vlastnili nájemní dům na Novém Městě pražském. Mladý Ferdinand navštěvoval nižší reálku a následně Mikešovu soukromou obchodní školu. Jeho divadelní kariéra začala již v šestnácti letech, kdy dostal příležitost vystoupit jako ochotník. V počátcích své profesionální herecké dráhy se Kaňkovský prosadil jako milovník, ale postupem času se přeorientoval na charakterní role, které lépe odpovídaly jeho fyzickým předpokladům a hereckému naturelu. Nejvíce byl oceňován za roli Petruchia ve Shakespearově hře Zkrocení zlé ženy (1888), kde zaujal "vnitřní silou a ušlechtilou zmužilostí bez obvyklého hejskovství". Koncem osmdesátých let 19. století však začaly být patrné limity jeho hereckého projevu. Kritika mu vytýkala hlasovou manýru, tzv. "prozpěvování" a příliš dramatizovaný hlasový projev, stejně jako nedostatečně pečlivé studium rolí. Úpadek popularity a venkovské společnosti S postupem času se Kaňkovský dostával do profesní izolace a jeho popularita upadala. Jeho dřívější role začaly být obsazovány mladšími a všestrannějšími herci, kteří byli lépe připraveni na ztvárnění psychologicky složitých postav moderního repertoáru. Naděje, které vkládal do nových divadelních podniků jako Divadlo v Národním domě, Divadlo sdružených měst východočeských či Deklarace, se nenaplnily. Nakonec musel přijmout angažmá u druhořadých venkovských společností, kde jeho deklamační styl stále nacházel vstřícné publikum. Pozdní kariéra a filmové role V lednu 1908 se Kaňkovský objevil ve Švandově divadle, v červnu téhož roku přestoupil do Lidového (Pištěkova) divadla na Královských Vinohradech a ještě téhož roku se stal členem nově ustavené společnosti J. Blažka. V roce 1910 se účastnil pokusu M. Zieglerové založit vlastní scénu v Deklaraci na Žižkově a na podzim 1911 nastoupil u O. Nováka. Během první světové války hrál znovu u J. Blažka. Po válce odešel na odpočinek, ale v roce 1921 přijal angažmá jako herec a režisér činohry v Tylově divadle, které v Nuslích zbudoval S. Langer. Znovu byl angažován v roce 1925, kdy provoz divadla obnovila ředitelka D. Kubíková-Hallová. Na sklonku života vytvořil dvě role v němém filmu – Učitele hudby v Hraběnce z Podskalí (1925) a Helenčina otce v Pohádce máje (1926). Kromě herectví se věnoval i překladatelské činnosti, přeložil dvě hry ruského dramatika I. V. Špažinského. Ferdinand Kaňkovský byl ženatý s Annou (1860-1942), která pocházela z divadelního rodu Mušků a byla dcerou herce a principála Antonína Muška staršího. Společně sdíleli divadelní kariéru a patřili k významným osobnostem českého divadla přelomu 19. a 20. století.