Bohnická divadelní společnost

Bohnická divadelní společnost, založena v roce 1991, divadelní soubor, Praha Vznik a poslání Bohnická divadelní společnost (BDS) byla založena v roce 1991 na půdě Psychiatrické léčebny Bohnice v Praze. Jádro experimentálního souboru tvoří profesionální divadelníci a psychiatričtí pacienti-herci (hospitalizovaní, ambulantně léčení, občasně nemocní). Společnost doplňují studenti, terapeuti, lektoři, přátelé a sympatizanti. Zakladateli byli Martin Učík a Vendula Kodetová. Martin Učík (1982-2002 herec Divadla Komedie) působil jako umělecký šéf a režisér, Vendula Kodetová jako dramaturgyně. Soubor vznikl jako součást interdisciplinárního projektu "Theater Therapy Center", v rámci kterého Martin Učík pracoval deset let jako divadelní terapeut v Psychiatrické léčebně Bohnice. Od roku 1996 soubor sídlí a zkouší v domovském Studiu Citadela v centru Prahy. Vlastním záměrem zde zůstává především proces tvorby, nikoli výsledné představení, které je jistým dílčím horizontem společného uměleckého-lidského usilování. Umělecký přístup a tvorba Nehybnost až totalita pohybové kreace, rytmizovaná souhra gesta a slova, kontrast kolektivní a individuální role patří k základním prostředkům inscenační tvorby BDS. V souboru hrají postižení i zdraví společně, profesionálové i amatéři, variace na klasická témata i improvizace. Mezi první inscenace patřila Červená Karkulka po 60 letech (1990, koncept a režie Martin Učík), Archa (1992, režie Martin Učík, dramaturgie Vendula Kodetová) a Morodochium I.-III. (režie Martin Učík). V dalších letech následovaly inscenace jako Vánoční stromek (1994, scénář a dramaturgie V. Kodetová), Gulliver (1995, dramatizace Vendula Kodetová, režie Martin Učík), Egyptský rok (1999, dramatizace V. Kodetová, režie M. Učík), Věra, Marie tančí (1999, námět a dramaturgie Vendula Kodetová, choreografie Ivana Hessová, režie Martin Učík), Komedie svatojánská (2000, dramatizace V. Kodetová, režie L. Šplíchal) a Hra snů (2003, dramaturgie V. Kodetová, režie M. Učík). Významné inscenace a festivaly Mezi významné inscenace patří Šílený Artaud, inspirovaná životem a tvorbou francouzského básníka a divadelníka, významného představitele evropské meziválečné avantgardy. Tato nekonvenční inscenace měla premiéru v listopadu 2011, kdy soubor oslavil 20 let své existence. Work-in-progress ukázku z představení mohli diváci zhlédnout už na pražském festivalu Mezi ploty v květnu 2011. V inscenaci účinkovali Petr Korpas, Magda Pražáková, Jana Musilová, Martin Bonne, Pavel Schrank, Josef Vrba, Šárka Kučerová, Kája Humpálová, Markéta Topinková, Jacek Ortmann, Marta Hanousková a další pod režijním vedením Venduly Kodetové. V letech 2009-2010 soubor uvedl autorskou inscenaci Leonce & Lena na motivy hry Georga Büchnera. Studiová premiéra proběhla ve Studiu Citadela 16.12.2009, slavnostní premiéra v Činoherním klubu Praha 14.3.2010. S touto inscenací soubor vystoupil na významných festivalech jako Festival für Theater & Wahn v německém Kasselu (2010), Mezi ploty v Praze (2010), Terapia i Teatr International Biennale v polské Lodži (2010) a Handicap Null v německém Braunschweigu (2010). Současnost a význam Bohnická divadelní společnost působí nadále pod vedením Venduly Kodetové ve svém sídle na Praze 1 - Studio Citadela, Klimentská 16. Ve svém původním působišti v Psychiatrické léčebně Bohnice vystupuje každoročně na festivalu Mezi ploty a při dalších příležitostech. V novější tvorbě se soubor věnuje i literárním kabaretům, jako například T. R. Field – Lomikel, zaměřující se na život a dílo českého básníka a satirika T. R. Fielda, současníka generace Jaroslava Haška. V roce 2017 uvedl soubor inscenaci Silvie Plathová: Moje duše hoří. Divadlo i park nemocnice jsou od roku 1991 dějištěm festivalů, které se ukázaly být z hlediska zviditelnění a propagace nemocnice velmi efektivními a snížily tabuizaci donedávna proslulého pojmu „Bohnice". Činnost Bohnické divadelní společnosti je zdokumentována v odborné literatuře a pramenech, například ve Slovníku divadelních pojmů (P. Pavlovský a kol., Librí/ND, Praha 2004), knize Alternativní divadlo (J. Dvořák, Praha 2000), v článcích J. Pilátové v Divadelních novinách, dále v časopisech Divadelní revue, SAD, Loutkář, Reflex a v dokumentu České televize "Věra, Marie tančí" (J. Brichcín, 2000).