Milada Matysová

Milada Matysová, 9. 4. 1903, Radonice u Prahy – 13. 10. 1988, Praha, herečka Milada Matysová, rozená Železná, provdaná Česalová, byla významnou českou divadelní a filmovou herečkou, která se proslavila především jako recitátorka české moderní poezie a představitelka tragických postav. Vyznačovala se nevšedním hlasovým fondem, výraznou gestikulací a pečlivou výstavbou dramatických postav. Počátky kariéry a divadelní úspěchy Po několika krátkých angažmá v Praze a Plzni se stala členkou Českého divadla v Olomouci (1935–1941), kde zažila nejvýznamnější etapu své kariéry pod vedením režiséra Oldřicha Stibora. Uvedla se zde rolí Vilmy ve hře E. Syneka Noční služby. V témže roce ztvárnila Komisařku v Optimistické tragédii V. V. Višněvského. Kritika oceňovala její jemný a melodický hlas, ačkoliv pro temperamentní a heroické postavy nebyla vždy ideální představitelkou. V roce 1936 hrála Kateřinu Maslovovou v dramatizaci románu L. N. Tolstého Vzkříšení a Martu Kovalovou ve hře Diagnóza F. Její schopnost vystihnout situaci pomocí melodie řeči kritika vyzdvihla i u postav Manuely (Ch. Winsloe: Děvčata v uniformě) a Margueritty Gauthierové (A. Dumas ml.: Dáma s kaméliemi). Jedním z nejoceňovanějších výkonů Matysové byla Hedvika z Ibsenovy Divoké kachny (1939), kde dokázala pomocí propracované hlasové intonace zprostředkovat vnitřní svět čtrnáctileté dívky. S olomouckým divadlem se loučila rolí Miny Mařákové z Hilbertovy Viny. Válečná léta a poválečná kariéra V letech 1941–1942 herečka bez úspěchu hledala angažmá v Praze. Po nástupu R. Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora a zavření všech českých regionálních divadel přišla o zdroj příjmů. Z finančních problémů ji částečně vysvobodilo příležitostné hostování v několika pražských a brněnských divadlech. Po odchodu V. Fabianové ze Zemského divadla v Brně v srpnu 1941 odehrála dvě poslední reprízy Menzelovy Appasionaty v úloze Eleonory Duseové. V letech 1943–1944 se stala členkou činohry Českého lidového divadla v Brně a následující sezonu strávila v Nezávislém divadle v Praze. Po skončení 2. světové války pokračovala v recitačních večerech moderní české poezie. V letech 1946–1948 působila v Divadle 5. května, kde ztvárnila titulní roli v Antigoně J. Anouilha (1946). Prostřednictvím psychologického ponoru a precizní práce s hlasem a gestem dokázala komplexně obsáhnout a předvést osud velké antické hrdinky. V letech 1948–1950 působila v Divadle filmového studia, kde hrála například Ludmilu (S. A. Najděnov: Děti Vaňušinovy) v roce 1948, Uljanu Gromovou (A. Fadějev, dram. N. P. Ochlopkov: Mladá garda) v roce 1949 a Wassermannovou (I. Kremljev: Pevnost na Volze) v roce 1950. Filmová kariéra a závěr života Svou hereckou kariéru zakončila v Divadle československé armády (1950–1963), kde však dostávala jen menší role. Vedle divadelní kariéry se Milada Matysová objevila i v několika filmech, vesměs v epizodních rolích. V roce 1929 ztvárnila svou první filmovou postavu - pokojskou ve snímku se špionážní tematikou Horské volání S.O.S. v režii L. Martena a V. Studeckého. V roce 1930 se objevila v dodatečně ozvučeném filmu L. Martena Opeřené stíny na motivy povídky E. A. Poea, kde na sebe upozornila jako Petrova žena Milada. V roce 1931 ztvárnila epizodní roli tanečnice ve snímku G. Machatého Ze soboty na neděli a v roce 1935 kloboučnici v komedii M. Friče. Po zrušení Divadla 5. května v roce 1948 přešla část umělců činoherního souboru včetně Milady Matysové do Vinohradského divadla. Přestože její filmová kariéra nebyla tak rozsáhlá jako divadelní, zanechala nesmazatelnou stopu v české kultuře především díky svému jedinečnému hlasovému projevu a schopnosti ztvárnit psychologicky náročné role.