Valentine Tessier

Valentine Tessier (5. srpna 1892, Paříž, Francie – 11. srpna 1981, Vallauris, Alpes-Maritimes, Francie) byla významná francouzská herečka, která se proslavila především svou divadelní kariérou, ale zanechala výraznou stopu i v kinematografii. Počátky kariéry a divadelní úspěchy Valentine Tessier, narozená rodičům ruského původu, objevila svou vášeň pro divadlo při četbě Racina. Přestože byla pětkrát odmítnuta na konzervatoři, její herecký talent ji přivedl k Jacquesu Copeauovi, který jí umožnil debutovat ve Vieux-Colombier v inscenaci Bratři Karamazovi. Její divadelní kariéra se dále rozvíjela ve spolupráci s Lucienem Guitrym, ale zásadní zlom přišel, když začala působit v Comédie des Champs-Élysées pod vedením Louise Jouveta. Zde se setkala s dramatikem Jeanem Giraudouxem a vytvořila nezapomenutelné role v jeho hrách Siegfried, Intermezzo a především Amfitryon, kde ztvárnila postavu Alkméné, roli vytvořenou přímo pro ni. Colette ji výstižně označila za "dokonalou, šťavnatou, vše-ženu". Filmová kariéra Na filmovém plátně se Valentine Tessier objevila již v roce 1911 ve filmech L'otage a Vengeance kabyle režiséra Camilla de Morlhona. V éře němého filmu se mihla i v komedii Un chapeau de paille d'Italie (1927) Reného Claira. Její první významnou rolí ve zvukovém filmu byla titulní postava v adaptaci Madame Bovary (1934) Jeana Renoira. Její ztvárnění Emmy Bovaryové, ačkoliv bylo v době uvedení kontroverzní, je dnes považováno za jedno z nejautentičtějších filmových zpracování této postavy. Renoir ji obsadil, protože hledal zkušenou divadelní herečku, která by dokázala postavě dodat symbolický rozměr. Poválečná filmografie Po druhé světové válce pokračovala Valentine Tessier ve filmové kariéře, kde se specializovala na role zralých a důstojných žen. Mezi její významné poválečné filmy patří Justice est faite (1950) André Cayatta, kde ztvárnila zraněnou majitelku starožitnictví. V roce 1953 se objevila ve filmu Lucrèce Borgia a v roce 1955 ji Jean Renoir znovu obsadil do svého barevného muzikálu French Cancan, kde hrála pradlenu. Jednou z jejích nejpamátnějších rolí byla hraběnka v detektivním filmu Maigret and the St. Fiacre Case (1959) po boku Jeana Gabina. V této roli vytvořila dojemný portrét stárnoucí aristokratky, která se stane obětí vraždy. Pozdní kariéra I v pokročilém věku Valentine Tessier pokračovala v herecké práci. V roce 1971 ztvárnila hlavní roli dojemné a laskavé babičky ve filmu Eglantine režiséra Jeana-Clauda Brialyho. Její poslední filmovou rolí byla postava ve snímku La rivale (1974) Sergia Gobbiho. Navzdory zdravotním problémům, jako byla hluchota a artróza, se v letech 1974-1975 ještě vydala na divadelní turné s inscenací Ne coupez pas mes arbres Marca-Gilberta Sauvajona. Odkaz a význam Valentine Tessier patří k významným osobnostem francouzského divadla a filmu 20. století. Za svůj přínos kultuře byla jmenována komandérem Řádu umění a literatury. Během své kariéry vytvořila přibližně třicet filmových rolí, ale její hlavní doménou zůstalo divadlo, kde inspirovala řadu dramatických postav. Její herecký styl se vyznačoval přirozeností, autenticitou a schopností předávat texty s pokorou a svěžestí, což jí umožnilo zůstat aktivní herečkou po více než šest desetiletí.