Kveta Lukošíková

Kveta Stražanová, rozená Michalcová, později Lukošíková, narozená 10. května 1942 v Zemianských Kostoľanech, je významná slovenská herečka. Narodila se v Novákoch, ale byla pokřtěna v Zemianských Kostoľanech, kde také vyrůstala s rodiči. Její otec byl důstojník a matka žena v domácnosti. Svou profesionální hereckou kariéru zahájila již v 17 letech, kdy se v roce 1959 stala členkou zpěvohry Divadla Jonáše Záborského v Prešově. Aby se mohla stát herečkou, přestěhovala se s ní do Prešova celá rodina. Po ukončení jedenáctileté školy s maturitou působila ve zpěvohře do roku 1961, kdy se stala členkou činohry DJZ v Prešově. V prešovském divadle postupně rostla na protagonistku souboru a stala se jednou z nejvýraznějších hereckých osobností mimobratislavského divadelnictví. Hereckou kreativitu osvědčila již v zpěvoherních rolích Zuzany (Nech spieva Zuzana, 1960), Dolores (Bozk Juanity, 1961) a Frufru (Limonádový Joe, 1961). Díky svému věku a nevšedně půvabnému jevištnímu zjevu byla ideální představitelkou lyrických i temperamentních dívek - Zuzi (Až čo povie Barcelona, 1961), Želmíra (Šibal Geľo, 1961), Jasanka (Medveď a víla, 1961), Jana (Mária Tudorová, 1962), Katka (Don Juan, 1962) a Helena (Sen noci svätojánskej, 1963). Klíčový význam pro její další herecký vývoj měly dvě postavy - Júlia (Rómeo a Júlia, 1964) a Katarína (Skrotenie zlej ženy, 1965). Své dramatické umění potvrdila ztvárněním množství složitých ženských hrdinek: Hana Čajková (Hájnikova žena, 1965), Mathilde de la Mole (Červený a čierny, 1966), Roxana (Cyrano z Bergeracu, 1977), Anna Kareninová (Anna Kareninová, 1978) a mnohé další. Ve filmu debutovala v roce 1963 rolí Barborky Vernerové v povídkovém filmu Tvár v okne režiséra Petera Solana. Tento film patří k řadě snímků, které se od nástupu Československé nové vlny zabývaly civilními tématy a snažily se odideologizovat zobrazované náměty. Později hrála v desítkách inscenací a televizních filmech, mezi které patří Ďaleko je do neba (1972), Do zbrane, kuruci! (1974), Deň, ktorý neumrie (1974), Sebechlebskí hudci (1975), Krutá ľúbosť (1978) a Poéma o svedomí (1978). Mezi její nejvýznamnější televizní projekty patří pětidílný televizní film Nepokojná láska (1975), kde se objevila po boku Júliuse Pántika v roli jeho chápavé a oddané ženy Zuzky Zatkové-Danové. Tento seriál patří ke slovenské televizní klasice a vyniká kvalitním scénářem, výbornou hudbou a špičkovými hereckými výkony. Kveta Stražanová je představitelkou moderního psychologicko-realistického herectví. Její herecký styl zpočátku navazoval na tradičnější linii psychologického realizmu, kde spontánní, intuitivní, emocionální a syntetizující prvky výrazně převládaly nad racionálními, intelektuálními a analytickými. Postupným obohacováním a kultivováním psychologicko-realistických tvárných prostředků zvýrazňovala vrstevnatost a nejednoznačnost ztvárňovaných postav. Za svou práci získala řadu ocenění. V roce 1989 obdržela titul zasloužilá umělkyně. Prezident Slovenské republiky jí udělil státní vyznamenání Pribinův kříž II. třídy za významné zásluhy v oblasti divadelní, filmové a rozhlasové tvorby. V roce 2005 získala Výroční cenu Literárního fondu v oblasti divadla za postavu Mag Folanové v hře Martina McDonagha Krásavica z Leenane. Navzdory mnoha nabídkám zůstala vždy věrná prešovskému divadlu a publiku. V divadelní sezóně 2018/2019 spolu se svým hereckým a životním partnerem Jozefem Stražanem ukončili trvalý pracovní poměr v Divadle Jonáše Záborského v Prešově, kde dohromady odehráli 120 let. Z prvního manželství s prešovským házenkářem Karolem Lukošíkem má dceru Dagmar.