Ivan Bukovčan

Ivan Bukovčan, 15. září 1921, Banská Bystrica – 25. května 1975, Bratislava, slovenský dramatik a filmový scenárista. Vzdělání a počátky kariéry Ivan Bukovčan se narodil v lesnické rodině v Banské Bystrici. Studoval na gymnáziích v Prešově a krátce i v Praze, kde se seznámil s tvorbou významných osobností jako Emil František Burian, Jiří Voskovec a Jan Werich. V letech 1940-1944 vystudoval právo na Slovenské univerzitě (dnes Univerzita Komenského) v Bratislavě. Již během vysokoškolských studií začal psát články o filmové tvorbě. Po studiích pracoval jako redaktor v Košicích a Bratislavě, v letech 1946-1947 působil jako parlamentní zpravodaj a šéfredaktor pobočky deníku Národná obroda v Praze. Od roku 1948 spolupracoval s dramaturgií Československého státního filmu v Bratislavě, kde pracoval až do své smrti. Filmová tvorba v 50. letech V padesátých letech patřil Ivan Bukovčan k nejplodnějším a nejúspěšnějším slovenským scenáristům. Jeho profesionalita se projevila jak při zpracování cizích námětů, tak i vlastních. Stál u zrodu slovenské filmové scenáristiky a podílel se na prvních slovenských hraných filmech. K jeho raným dílům patří Čertova stena (1948), Katka (1949) a Boj sa skončí zajtra (1950). Významným počinem byl první slovenský barevný film Rodná zem (1953), který ve své hudebně-taneční formě oslavoval lidovou uměleckou tvořivost. V žánru komedie pokračoval scénářem k filmu Posledná bosorka (1957), který byl pokusem o první slovenský velkofilm. Rok 1958 byl ve znamení spolupráce s režisérem Jánem Lackem, během které vznikly dvě veselohry - Statočný zlodej a Šťastie príde v nedeľu. První film je adaptací divadelní hry Ivana Stodoly, ve kterém v roli Jožka Púčika exceloval Josef Kroner. Vrcholné tvůrčí období 60. let V následujícím období vytvořil Ivan Bukovčan scenáristicko-režijní dvojici se Stanislavem Barabášem. Scénář k filmu Pieseň o sivom holubovi (1961), který Bukovčan napsal společně s Albertem Marenčinem, je netradičně koncipován jako volný cyklus šesti povídek a přinesl nový subjektivizovaný pohled na válečné události prostřednictvím dětského úhlu pohledu. Film získal řadu ocenění a patří do zlatého fondu slovenské kinematografie. Ve filmu Zvony pre bosých (1965) Barabáš s Bukovčanem přispěli ke změně pohledu na válečné hrdinství v příběhu dvou partyzánů, kteří jsou zároveň hrdiny i viníky. Třetím společným projektem této dvojice byla veselohra Tango pre medveďa (1966), výstižná satira na socialistickou realitu. V roce 1967 napsal scénář ke komedii Zmluva s diablom o pětici maturantek, které se chtějí na protest proti rodičům zbavit počestnosti. Tatranská trilogie a pozdní tvorba Mimořádnou popularitu si získal příběh o přátelství tří mužů z prostředí tatranské přírody Medená veža (1970) režiséra Martina Hollého. Před kameru se postavili přední slovenští herci jako Štefan Kvietik, Ivan Mistrík, Ivan Rajniak, Emília Vášáryová, Július Vašek, Vlado Müller nebo Michal Dočolomanský. Film vypráví dramatický příběh tří přátel horolezců (Pirin, Starec, Valér) žijících osaměle a šťastně v horské chatě ve Vysokých Tatrách. Po příchodu manželky jednoho z nich je do té doby neohrožené přátelství vystaveno těžkým zkouškám. Volným pokračováním jsou filmy Orlie pierko (1971) a Stratená dolina (1976). V Orlím pierku se hlavní hrdinové Starec a Valér vracejí po dvou letech z vězení zpět do Vysokých Tater a děj se točí kolem jejich pomsty financovi, který jim vzal chatu. Poslední díl triptychu, satirickou komedii Stratená dolina, režíroval Martin Ťapák. Divadelní tvorba Velkou část dramatické tvorby Ivana Bukovčana tvoří filmové scénáře přetransformované na divadelní hry. Jeho dramatickým debutem byla veselohra Surovô drevo (1954), která vychází ze scénáře filmu Rodná zem. Následovala historická komedie Diablova nevesta (1957), která je přepracováním scénáře Poslednej bosorky. Ze scénáře úspěšného filmu Zvony pre bosých vznikla hra Sneh nad limbou. V roce 1947 napsal literární scénář podle námětu Ľuda Zúbka Rukojemníci a získal za něj cenu v soutěži Ústřední dramaturgie. V té době však scénář nerealizovali, a tak ho Bukovčan použil v dramatu Kým kohút nezaspieva (1969). Tato hra o existenciálních otázkách a o chování člověka v krajní situaci má své osobité místo v dějinách slovenské literatury. Napsal také tragifrašku Slučka pre dvoch alebo Domáca šibenica (1971), či hry jako Prvý deň karnevalu (1972), Luigiho srdce alebo Poprava tupým mečom (1973) a na sklonku života tragikomedii Fatamorgána (1975). Osobní život a odkaz Pro Bukovčanovu tvorbu 60. a 70. let je typický konflikt mezi člověkem určovaným nepředvídatelnými okolnostmi a mezi psanými či nepsanými zákony. Celým dílem se vine linie boje proti fašismu. V posledním tvůrčím období se Bukovčan zabýval mnoha základními otázkami mravního poslání člověka a jeho morální existencí v souvislosti s minulostí. Ivan Bukovčan byl milovníkem hor a nadšeným sportovcem. V únoru 1975 utrpěl během lyžování úraz a zemřel na infarkt několik měsíců po zranění 25. května 1975 v Bratislavě ve věku pouhých 53 let. V roce 1974 obdržel národní cenu SSR a v roce 1975 mu byl udělen titul zasloužilý umělec. Jeho dílo patří k významným příspěvkům slovenské kultury poválečné generace.