Dušan Trančík, narozen 26. listopadu 1946 v Bratislavě, je významný slovenský filmový režisér a scenárista, který se věnuje jak hranému, tak dokumentárnímu filmu. Po maturitě v roce 1963 nastoupil jako praktikant do filmových ateliérů v Bratislavě na Kolibě, kde prošel různými profesemi od osvětlovače až po asistenta. V roce 1964 byl přijat na pražskou FAMU, kterou úspěšně absolvoval v roce 1970. Počátky kariéry a dokumentární tvorba Trančíkova filmová kariéra začala již během studií na FAMU, kdy natočil své první, nekonvenční krátkometrážní filmy. Jeho absolventské snímky Fotografování obyvatel domu (1968) a Šibenice (1969) získaly významná ocenění včetně ceny Trilobit, Igric a Hlavní ceny dokumentárního festivalu v Karlových Varech. Tyto rané práce již naznačovaly Trančíkův osobitý styl a zájem o společenská témata. Od roku 1969 do roku 1991 působil jako kmenový režisér Slovenské filmové tvorby, kde mohl dále rozvíjet svůj talent. Hraná tvorba 70. a 80. let V celovečerním hraném filmu debutoval v roce 1976 snímkem Koncert pre pozostalých, který se zabýval konfrontací rozdílných životních postojů dvou generací. Film získal Čestné uznání za debut na 15. FFM Špindlerův Mlýn a Čestný diplom poroty na 19. Přehlídce avantgardních neorealistických filmů v Avellinu. Následoval film Víťaz (1978), který vypráví příběh dvou bývalých boxerů a jejich odlišných životních cest. Trančík v něm využil neherce, exteriéry a dokumentární kameru, čímž dosáhl autentického a realistického vyznění. Vrcholné období tvorby V 80. letech natočil Trančík několik významných filmů, které se vyznačovaly jasným společensko-kritickým, nonkonformním podtónem demaskujícím problémy a reálie života v socialistickém Československu. Mezi jeho nejvýznamnější díla z tohoto období patří Pavilón šeliem (1982), Štvrtý rozmer (1983) a Iná láska (1985). Tyto filmy se zabývaly morálními otázkami moderního člověka a hledáním smyslu existence. Trančíkovy snímky se vyznačují fragmentárností a snahou o realismus, což se později odrazilo i v jeho koprodukční rozprávkové tvorbě, ve filmech Sedem jednou ranou a Mikola a Mikolko (oba 1988). Porevoluční tvorba Po sametové revoluci natočil Trančík film Keď hviezdy boli červené (1990, anglický název When The Stars Were Red), který byl uveden na 41. Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. Tento slovensko-francouzský koprodukční film sleduje na příběhu váhavého a nesmelého Jožka Brezíka osudy lidí v období od konce čtyřicátých let 20. století až po okupaci Československa v roce 1968. Dokumentární filmy po roce 1990 V 90. letech a novém tisíciletí se Trančík věnoval především dokumentární tvorbě. Mezi jeho významné dokumentární filmy patří Tisove tiene (1998), který se zabýval kontroverzní postavou Jozefa Tisa, Optimista (2008), Hodina dejepisu (2013) a Svetlé miesto (2017). Jeho nejnovějším dokumentárním filmem je Akcia Monaco (2025), který se vrací k politickým procesům v Bratislavě a odhaluje jednu z nejúspěšnějších konspirativních operací československé Státní bezpečnosti na přelomu 50. let. Zajímavostí je, že při výzkumu dokumentů v Ústavu paměti národa objevil Trančík mezi perzekuovanými jméno svého vlastního otce, Martina Kvetka. Pedagogická činnost Kromě filmové tvorby se Dušan Trančík věnuje také pedagogické činnosti. Vyučoval film na Filmové škole ve Zlíně, na FAMU v Praze a na Vysoké škole múzických umění (VŠMU) v Bratislavě, kde předával své bohaté zkušenosti mladým filmařům. Filmový styl a odkaz Dušan Trančík patří mezi nejvýznamnější osobnosti slovenského hraného filmu 70. a 80. let. Jeho tvorba se vyznačuje zájmem o zkoumání morálních otázek moderního člověka a hledání smyslu existence. Ve své kariéře střídal dokumentární a hranou tvorbu, přičemž v obou žánrech dosáhl významných úspěchů. Během své kariéry natočil 22 filmů a spolupracoval s mnoha významnými scenáristy a dramaturgy. Jeho filmy získaly řadu ocenění na domácích i mezinárodních festivalech a trvale se zapsaly do dějin slovenské kinematografie.