Antonín Sládek

Antonín Sládek, narozen 29. října 1942 v Huštěnovicích u Uherského Hradiště, zemřel 31. října 2009 v Praze, byl významný český malíř, grafik a autor filmových plakátů, který se proslavil také jako herec jedné role. Umělecké vzdělání a počátky tvorby Antonín Sládek vystudoval nejprve užitou grafiku na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a později absolvoval malbu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Aloise Fišárka. Po škole si tvrdě hájil svobodné povolání a odmítal být zaměstnán, ačkoliv to pro něj znamenalo skromnější životní podmínky. Jak sám uvedl, malování ho zpočátku neuživilo, proto se dostalo až na druhou kolej a živil se například ilustracemi a plakáty. Jeho umělecký život výrazně ovlivnil pobyt ve Francii, o které řekl: "Musím říct, že mně tahle země zachránila malířský život." Filmová kariéra K filmu se Antonín Sládek dostal nečekaným způsobem. K filmovému světu ho přivedl vlastní plakát k výstavě, na kterém byl on sám. Asistentku režie Víta Olmera zaujala podoba pána na plakátu a pozvala ho ke kamerovým zkouškám. Jak sám vzpomínal: "Tenkrát jsem byl lehkomyslný, tak jsem odpověděl: 'Proč ne.' Udělal jsem je, vzali mě a ve filmu, který se jmenoval Takže ahoj, jsem získal hlavní mužskou roli. Jednou před natáčením mi na Barrandově v maskérně myli hlavu a Olmer mi šeptal do ucha, co budeme točit. Najednou mu zavolala Jana Zvoníčková z Ústřední půjčovny filmů a chtěla vědět, jestli má už představu o autorovi plakátů k filmu. Olmer odpověděl: 'Ale mám představu, zrovna mu tady myjeme hlavu. On je malíř a hraje mi tam.' Tím pádem jsem dělal i plakát." Ve filmu Takže ahoj (1970), režijním debutu Víta Olmera, ztvárnil hlavní mužskou postavu, fotografa Jana Kubíčka . Protagonistkou tohoto filmu byla třiadvacetiletá Veronika, která přestala být spokojená se svým lehce promiskuitním, citově nezávazným životem. Možnost začít normální vztah pro ni představoval právě nadaný fotograf Jan. Ukázalo se však, že se stala jen obětí mladíkovy posedlosti jeho profesí. K autenticitě snímku přispěly herecké výkony začínající Valerie Chmelové a neherce Antonína Sládka v hlavních rolích. Podle jeho slov ho herectví příliš nezaujalo, i proto, že ambicemi příliš neoplýval. Na náklady Barrandova si udělal i řidičský průkaz, který ale nikdy nepoužil. Párkrát se ještě mihnul v několika Olmerových filmech, a tím byla jeho herecká kariéra uzavřena. Kromě filmu Takže ahoj se objevil ještě ve snímku Z lékárníkova deníku (1971). Tvorba filmových plakátů V 70. letech vytvořil Antonín Sládek třiadvacet filmových plakátů vysoké umělecké úrovně, díky nimž se stal významným představitelem zlaté éry českého filmového plakátu. Jeho plakát ke slavnému filmu Žlutá ponorka (1968) se stal kultovním plakátem "beatlemánie" konce 60. let. Mezi jeho nejznámější plakáty patří také ty k filmům Bullitův případ (1971), Kdyby (1971), Fantomas se zlobí (1974) a Slaměný klobouk (1971). Vytvořil také plakáty k filmům Sbohem, pane profesore a Takže ahoj. Svůj smysl pro humor přenesl na plakáty pomocí volné kresby a také fotomontáže. První filmový plakát vytvořil právě pro film Takže ahoj. Ten byl na svou dobu odvážný, stála na něm nahá dívka, na jejíchž zádech byl vepsán titul filmu. Malířská tvorba a život v zahraničí V roce 1968 po okupaci "spřátelenými armádami" zůstal Antonín Sládek na čas ve Francii, kterou miloval a která ho inspirovala. V osmdesátých letech odcestoval do Paříže, kde se oženil a zůstal zde dalších deset let. S Galerií La Femme se zúčastnil tvůrčích pobytů v Brazílii a Kanadě. Ve Francii se ocitl v situaci, kdy měl podmínky pro malování. Vytvořila mu je jeho francouzská manželka, která si vzala do hlavy, že ho přivede zpět k malování. Antonín Sládek vyznával tradiční malbu a znázorňoval lidi, které viděl kolem sebe, dovedl zachytit okamžik, kterého si už málokdo povšimne. Zastavil čas, ponořil se do něj a přenesl ho do svého skicáře, který nosil stále u sebe. Sládek dokázal proměnit všední realitu na umělecký zážitek viděný na plátně. Jeho figurální náměty byly v 80. letech často inspirované pařížským prostředím - kavárnami, bistry, hospodami, životem v ulicích. Někdy na nich nalezneme nádech grotesknosti, postavy vidíme lehce deformované, což jim dodává osobitý výraz. Právě mimika postav společně s jemnou nostalgií a poetickou atmosférou je na Sládkových obrazech jedinečná. Jako výtvarník byl Sládek považován za vynikajícího kreslíře a jednoho z posledních pražských bohémů, neboť miloval kavárny a na jejich stolcích vznikaly stovky kreseb převážně elegantních dam i jejich mužských protějšků. Kromě nich měl Sládek ve své tvorbě také celou řadu krásných a výstižných portrétů svých přátel, umělců od malířů přes básníky a spisovatele po režiséry a herce. Sládek ve svých obrazech, grafikách i kresbách protěžoval ženu, ať elegantně oděnou či nahou, ale vždy záhadnou až fatální, za což se dočkal hned několika samostatných výstav a to nejenom u nás doma, ale také v zahraničí. Sládkova díla jsou zastoupena jak v oficiálních, tak soukromých sbírkách doslova po celém světě a je zastoupen taktéž v Muzeu moderního umění v New Yorku. Antonín Sládek nepodléhal módním trendům a ve svém výtvarném světě se soustřeďoval na tradičně pojatou tvorbu s důrazem na eleganci výrazu. "Nemám rád počítačové umění, jsem velmi tradiční malíř. Nepovažuji to ale ani za svoji přednost, ani za svůj nedostatek," charakterizoval se malíř Antonín Sládek. Antonín Sládek zemřel 31. října 2009 v Praze, pouhé dva dny po svých 67. narozeninách, na následky těžké nemoci. V roce 2013 mu bylo uděleno čestné občanství Prahy 2 in memoriam a v roce 2014 vyšla kniha Antonín Sládek - Malíř v klobouku, která dokumentuje jeho dílo.